Hudba - 
Různé záběry z historických  míst Prahy, na několika i RC - Roswell Cast - Max, Michael, Isabel, Liz, Maria, Alex (celkem asi minutu)
Hudba končí, odpoledne, vidíme Mariu, která si bere leták od jedné dívky, která stojí před Zámeckými schody.
MARIA: Díky.
Když se ale jejich ruce dotknou, má Maria vidění. 
černobíle -> Nasedo drží za ruku dvě malé holčičky, jedna je Tess, ta druhá je právě dívka s letáky. Pak vidí, jak Naseda někdo omráčí a jednu holčičku (dívku s letáky) unese. 
Maria sebou trhne a rychlým krokem odchází.

--CREDITS--

V motelovém pokoji
MARIA: (vyděšeně) Michaele, já...stalo se něco, něco neuvěřitelného.
MICHAEL: Vidělas ducha? 
MARIA: Nedělám si legraci. Měla jsem vidění.
MICHAEL: Co žes měla?
MARIA: Vidění. Když jsem se šla projít po tom, cos mi řek, že nechápeš, proč jsi sem se mnou vůbec jel
Michael jí skočí do řeči
MICHAEL: Hele, k tomu už se nechci vracet.
MARIA: Michaele, nepřerušuj mě. Chtěla jsem jít na hrad, u Zámeckých schodů stála nějaká holka a rozdávala letáky na výstavu. Chtěla jsem si jeden vzít, ale když jsem se dotkla její ruky
MICHAEL: Mělas vidění.
MARIA: To se mi ještě nikdy od tý doby, cos
MICHAEL: A co přesně jsi viděla? Tohle musíme říct ostatním.

Večer v motelovém pokoji u Maxe a Liz se všichni sešli (RC)
MARIA: Byl tam Nasedo, držel za ruku dvě malý holky, pak jsem viděla Tess a tu s těma letákama. Potom zase byly malé a Naseda někdo ze zadu omráčil a tu holku s letákama unesl. 
LIZ: Mario, jsi v pořádku?
(Maria přikývne)
MAX: Musíme zjistit, co je ta holka zač. Pokud víme, tak vidění můžete mít vy, lidé, jen s námi, což by
ALEX: Znamenalo, že ona je jedna z vás?
ISABEL: Tohle nemůžeš vědět. Nasedo se nikdy o dalším z nás nezmínil. 
MAX: To na tom ale nic nemění. Musíme tu holku najít.
MICHAEL: Chceš ji pozvat na rande? Jiný způsob, jak zjistit, co je zač, mě nenapadá. 
MARIA: Co když už tam zítra nebude?
LIZ: Máš ten leták? Kdyby tam nebyla, mohli by nám něco říct pořadatelé.

Maria spí. Ve snu má ale opět vidění. černobíle -> Dívku s letáky někdo fackuje, je přivázaná k židli. Vedle židle vidíme kus svléknuté kůže.
Michael třese s Mariou, ta je celá zpocená a vystrašená. 
MICHAEL: Jsi v pořádku? Co se stalo? Celá ses třásla.
MARIA: Michaele, měla jsem zase vidění. Tu holku někdo mlátil. A taky tam na zemi ležel kus...kůže.
Michael Mariu obejme, políbí ji na vlasy

Ráno u Maxe
MAX: Kus kůže může znamenat jen jedno.
ALEX: Oni jsou i tady? 
ISABEL: To nevíme. Maxi, opravdu to chceš udělat?
MAX: Isabel, co když je ta holka jedna z nás? Co když ji chtěj Kůže zabít? Já to musím zjistit.
MICHAEL: Maxwelli, my s Mariou vás budem sledovat. Pro jistotu. 
LIZ: Maxi, nechci tu sedět a čekat. Já...mám o tebe strach. 
MAX: Liz, když to nezjistím, tak nebudu mít klid. Ta holka je určitě v nebezpečí. A jestli je to jedna z nás...nesmím dopustit, aby se jí něco stalo.
(Max políbí Liz a s Michaelem a Mariou odejdou z pokoje)
ISABEL: Liz, neměj strach, oni si s tím poradí.

Maria s Michaelem stojí na tramvajové zastávce a pozorují Maxe, který jde k Zámeckým schodům. Dívka opět rozdává letáky. 
MAX: Ahoj.
DÍVKA: Ahoj.
MAX: Můžu si jeden vzít? Tohle umění se mi vždycky líbilo.
DÍVKA: Tak to určitě na tu výstavu přijdeš. 
MAX: Jo, to určitě.
Michael je nervózně pozoruje, Maria ho chytí za ruce.
MARIA: Neboj se, Max ví, kdy se blíží nebezpečí.
MICHAEL: Tím si právě nejsem jistej.
Zpátky k Maxovi.
DÍVKA: Ty nejseš místní, že?
MAX: To je to tak poznat? Snažím se být vždycky nenápadnej.
DÍVKA: Já taky nejsem odsud. Jsem tu na brigádě. To víš, student nemá peněz nikdy dost.
MAX: To mi povídej (usměje se). Víš, teď nemám moc času, musím za kamarády, ale mohl bych tě pozvat, řekněme, na studentskou večeři?
DÍVKA: Jsem Susan. A ráda si dám studentskou večeři, 
MAX: Max. Já jsem Max. 
SUSAN: Maxi. Končím v šest, tak, můžem se sejít tady?
MAX: Jo, jasně. Tak v šest, Susan. Ahoj.
SUSAN: (zavolá) Maxi, ten leták.
MAX: Díky.

(Max se vydá na zastávku za Michaelem a Mariou a společně nastoupí do tramvaje)
Na pokoji
ISABEL: Tak co ses dozvěděl?
MAX: Jmenuje se Susan. Je tady na brigádě a večer máme rande. Teda, večeři.
MICHAEL: Co takhle večeře ve čtyřech?
MAX: To radši ne, Michaele. Mohlo by to být nebezpečný.
LIZ: Maxi, Michael má pravdu, bude to tak bezpečnější.
ALEX: Nebylo by nejlepší, kdyby Mariu zastoupila Isabel? Tak byste byli tři. 
MAX: Ne Alexi, někdo vás tady musí chránit.
MICHAEL: Okay, takže my se s Mariou jdem převlíct a o půl šestý na vás zaklepem.
(Michael chytne Mariu za ruku a odejdou) 
ISABEL: Budu s Alexem na pokoji. 
ALEX: Liz, skočíme pak společně na čínu?
(Liz přikývne a zasměje se. Max ji obejme kolem pasu. Jen co bouchnou dveře, začnou se líbat.)

V pokoji Michaela a Marie
(Michael sedí na vaně, Maria stojí naproti němu a líbají se. Maria vezme do ruky sprchu a pustí na Michaela proud studené vody)
MARIA: To aby ses zchladil, Spaceboyi.
MICHAEL: Co blbneš, vždyť je to studený.
(Maria ale do něj žduchne a Michael skončí ve vaně, Maria vleze za ním a dveře se zavřou)

MICHAEL: (klepe na dveře) Maxwelli, můžem vyrazit?
LIZ: Ještě minutku, Max se oblíká.
MARIA: (k Michaelovi) Vidíš, ještě jsme mohli
Otevřou se dveře a z nich vyjde Max ve stylové košili a kalhotech
MAX: Můžeme jít?
MICHAEL: My jdeme na večeři s prezidentem?
Maria šlápne Michaelovi na nohu. Max téhle poznámce nevěnuje pozornost a políbí Liz na rozloučenou
LIZ: Hodně štěstí.

Alex sedí na posteli a povídá si s Isabel, která si v koupelně dodělává účes
ALEX: Myslíš, že existuje něco po smrti? Jako...život po životě? Já jen, kdyby nám, teda vám, něco hrozilo, jestli by Nasedo
ISABEL: Alexi, jak nad tímhle můžeš uvažovat? Ani nejsem z týhle planety, na který plno lidí věří v Boha a v plno jiných zázraků, který nikdo nikdy nedokázal. A nemyslíš, že kdyby něco takovýho bylo, tak by to s Nasedem němělo nic společnýho? Nebyl to ani člověk, to až my jsme napůl lidi a napůl mimozemšťani. 
ALEX: Jo, promiň, nevím, co mě to napadlo. Poslední dobou nad tím dost uvažuju, ani sám nevím proč.
ISABEL: Zaručuju ti, že tenhle večer na to už ani nepomyslíš. (vyjde z koupelny a vypadá nádherně)
ALEX: (usměje se) Tak teď už tomu věřím.

Maria, Michael a Max vystoupí z tramvaje a pomalu jdou k Zámeckým schodům
MICHAEL: Maxi, potřebuju s tebou mluvit, máme ještě několik minut.
MARIA: To se mám asi vzdálit. Hm, příště bys moh třeba aspoň říct: Mario, promiň, ale potřebuju si s Maxem promluvit o samotě. Ale ty ne, proč by ses obtěžoval o něco dámu požádat.
MICHAEL: Mario, nech toho! (Maria kousek popojde, ale tak, aby oba dva slyšela)
MAX: Něco se ti zase nezdá?
MICHAEL: Maxi, nemyslíš, že je to divný?
MAX: Jako co?
MICHAEL: Že jen tak přijdeš k holce, pozveš ji na rande a ona je tak...povolná.
MAX: To je přece úplně normální. 
MICHAEL: Proč jsi nám teda neřekl, že tě sem poslal Nasedo?
MAX: Jak o tom víš? Jak víš, že nás sem poslal Nasedo?
MICHAEL: Když s tebou o tom mluvil, stál jsem zrovna u tvýho okna a slyšel to. Akorát pořád nechápu, co měl na mysli, když řekl, že i když se zbavíme Kůží, že to pořád nebude ještě konec. A proč zrovna Čechy?
MAX: Tys to všechno slyšel a nic jsi neřekl?
MICHAEL: Jseš přece náš vůdce, takže sám dobře víš, kdy máš co říct.
MAX: S tímhle přestaň. Necítím se a ani nechci být vůdcem. Nasedo mi jednou vyprávěl, že nás sem poslali víc, ale nejspíš jsou už všichni mrtví. Pak ale řekl, že jednou v Evropě, když se skrýval s Tess před FBI, našel holčičku, o kterou se začal starat. Myslel si, že to tak pro Tess bude lepší, když bude mít někoho kromě něj. Jenže tu holčičku unesli. Spletli si ji s Tess. Byly to Kůže. On ji nemohl hledat, protože po něm šli federálové. Vždycky ho vystopovali podle Tess, která nemohla změnit svou podobu. Mysleli si, že ji vždycky předal někomu jinému a tak ji chtěli chytit a tak přinutit Naseda, aby se vzdal. Pak se mu ale podařilo na osm let zmizet do Kanady. Tam se převtělil do federála Hardinga a přestěhoval se s Tess do Roswellu. 
MICHAEL: A tohle jsi nám celou dobu tajil?
MAX: Michaele, řekl mi, že tohle není pro naši ochranu a existenci důležitý. 
MICHAEL: A co s tím má teda společnýho ta holka?
MAX: Nasedo řekl, že až se zbavíme Kůží, ona by nám mohla pomoct zahladit veškeré stopy.
MICHAEL: Jako zničit všechno, co by mohlo vést k nám? 
MAX: Nejspíš. Jenže to bychom se museli vrátit domů. A tohle přece nechceme.
MICHAEL: No, ale stejně ji proklepnem.
MARIA: Už je tady.

Susan přijde až k nim
SUSAN: (nejistě) Ahoj. Maxi, neřekls, že nebudeme sami.
MAX: Ahoj. No, víš, jsme na tohle zvyklí, teda, že prostě rádi chodíme na rande ve čtyřech. Nebo chceš, abychom šli sami?
SUSAN: Ne, to je dobrý. Ráda poznám tvé přátele.
MICHAEL: (podá Susan ruku) Ahoj, já jsem Michael. A tohle je Maria.
MARIA: Ahoj.
SUSAN: Jsem ráda, že vás poznávám. (nakloní se k Marii) Max je úžasný.
MARIA: Jo, to je. (poodejde k Michaelovi a opře se o něj)
MAX: Tak kam půjdem? Na pizzu? Nebo máte holky chuť na něco královskýho?
MICHAEL: (šeptem k Maxovi) Co blbneš, nejsem milionář.
MAX: Já vím.
SUSAN: Znám tady jednu výbornou pizzerii. Nechodí tam moc lidí a jídlo tam maj skvělý.
MICHAEL: Hlavně ať tam je dost Tabaska.
Max chytí Susan za ruku. Ta se na něj s úsměvem podívá
MAX: Tak jdem.

Alex a Isabel sedí v parku na lavičce a jedí čínu. Alex se marně snaží nabrat své sousto hůlkama
ALEX: Já bych se na to moh vybodnout. Když jsem myslel, že si zajdem na čínu, tak jsem si představoval restauraci a ne takovej fastfood. 
ISABEL: (položi své jídlo vedle sebe, přisune se úplně k Alexovi, vezme do ruky jeho hůlky, nabere jídlo a začne Alexe krmit) Už je to lepší?
ALEX: Jo, ale představa, že mě budeš krmit celej večer je 
Isabel Alexe políbí
ISABEL: Děsivá?
ALEX: Hmm, to ani ne, spíš nezvyklá?
Liz přichází k nim
LIZ: Máte tady doufám jedno místo pro mě.
ISABEL: Jasně. Jen jsem Alexe učila, jak se jí hůlkama.
LIZ: (směje se) Jak tak koukám, tak to nepomohlo...(dá si do pusy sousto, lehce zakloní hlavu a podívá se na oblohu) Je to tu nádherný...a ty hvězdy.
ISABEL: Jo, je to skvělý.
LIZ: Co myslíš, jsou vpořádku?
ALEX: Liz, neměj obavy, jsem si jistý, že kdyby se Susan o něco pokusila, tak by Maria svým křikem naše kluky ochránila.
LIZ: Alexi! To není sranda. Co když je Kůže a chce je zabít?
ISABEL: Hmm, neměj strach Liz. Max by nikdy nedopustil, aby se někomu něco stalo. A už vůbec ne Michaelovi a Marie.

Max, Susan, Maria a Michael sedí v pizzerii
MARIA: Max říkal, že nejsi místní, odkud teda jseš?
SUSAN: Odkud původně, to nevím, teď ale žiju v Británii. Když mi bylo šest, adoptovali mě. Ale ještě předtím si pamatuju na jednoho muže, který se o mě nějakou dobu staral. Byla tam ještě jedna holka, říkal jí, hmmm, Tess. Co ale bylo dřív, to si nepamatuju. Moji pěstouni mi řekli, že ten muž pracoval pro sociálku. 
MICHAEL: A co pěstouni, jsou na tebe hodní? Já jsem taky měl pěstouna, Hanka, a moc dobře jsem s ním zrovna nevycházel. Chlastal a jak sám říkal, měl mě jen kvůli šekům. 
SUSAN: To je mi líto. A kolik ti bylo, když tě adoptoval?
MICHAEL: Šest.
MAX: Ten muž, který se o tebe staral před tvýma pěstounama, pamatuješ si, jak se jmenoval? 
SUSAN: Maxi, proč tě tohle zajímá. Já myslela, že jdeme na rande, ne k výslechu.
MAX: Jo, promiň. Prostě...mě to zajímalo. Já a má sestra, nás taky adoptovali. Taky nám bylo šest. Narozdíl od Michaela jsme měli větší štěstí.
MICHAEL: Jo. Taky že jsem u něj často přespával.
SUSAN: Ta sestra jsi ty, Mario?
MARIA: Ne, díkybohu. S Maxem totiž nikdy nevíš, co tě může potkat.
SUSAN: Záhadní kluci, ti se mi líbí.
MAX: Maria přehání.