VYROVNÁVÁNÍ (Deal) - 2. část
5. KAPITOLA
Měla bych se omluvit Michaelovi. Hledala sem ho ve škole celý ráno. Chodim sem jenom kvůli rodičům. Ale on tady teď nikde neni. Nebo je tady, ale nechce mě vidět. Doufám, že to tak neni, protože sem ho opravdu nechtěla zranit.
Myslim, že vim, co se změnilo mezi nim a Mariou.
Zrovna teď sem docela v pohodě. Je zvláštní, jak to přichází a odchází, jak intenzita citů ve dne klesá. Ale v noci je zase všechno zpátky. A to mě vyčerpává.
Chystám se jít k psychiatrovi. Nemůže mi pomoct s mým původem, ale překvapení! Myslim, že mi může pomoct vyrovnat se s Alexovou smrtí, protože to je něco, co sama nezvládnu.
Dřív než Michaela sem potkala Mariu. Nechovala se nijak zvlášť jinak než jindy, takže jí Michael nejspíš nic neřekl. Taky sem zahlídla Maxe, potřebovala sem s nim nutně mluvit,a le nešlo to, protože se vtíral k Liz jako když štěně leze za pánem.
Kyle mi řekl jenom to, co sem už sama věděla - že bych se měla omluvit. Taky řekl, že to ode mě bylo hnusný, ale že by to nemělo narušit naše kamarádství. Jenže on nezná Michaela. Michaela už zranilo tolik lidí a já se vždycky tak snažila, abych nebyla jeden z nich.
Modlila sem se, aby měl Kyle pravdu. Ale nevěřim v Boha, tak nevim, jestli to nějak pomohlo.

**********************************
Našla sem Michaela při pauze na oběd, venku na lavičce. Maria mu seděla na klíně a Max s Liz seděli poblíž. Kyle seděl se svýma třema kamarádama. Když viděl, že si nejdu přisednout k nim, odpojil se od nich a přisednul si ke mně.
,,Jak to jde?"
,,OK," odpověděla sem mu po chvíli. Je to ta nejjednodušší a nejkratší odpověď, jakou můžete dát někomu, komu zrovna nechcete vyprávět o svých problémech.
Ale Kyle věděl, že můj stav moc neodpovídá tomu, co sem řekla.
,,Dobře, přijď za mnou, až si budeš potřebovat popovídat, OK?"
Na slovo OK dal výraznej akcent a mě došlo, že tohle slovo před im používám nápadně často. Usmála sem se nad tim, po dlouhý době .
,,OK, Kyle." Koutkem oka sem zahlídla Malemuda, jak na něj mává, aby se vrátil. Šťouchla sem do něj.
,,Běž. Je mi fajn. Jenom si potřebuju promluvit s Michaelem."
Kyle kývnul a vstal.
,,Hodně štěstí."
Nešťastně sem se usmála.
,,Díky."
Šla sem vyhodit zbytky oběda a tim sem se přiblížila k Michaelovi. Maria se hihňá tak, jak to umí jenom ona, ale teď vycítila, že Michael ztuhnul. Rozhlíží se a hledá příčinu. Všimne si, že Michaelův pohled spočinul na mě. Seskočí mu z klína a popostrčí ho ke mně. Pošlu jí za to děkovnej úsměv.
Jak se ke mně přibližuje, chvěje se. Ale nevyčítám mu to. Už dál nesnesu to dusno mezi náma, tak přejdu rovnou k věci.
,,Omlouvám se, Michaele. Nechtěla sem to říct, nemyslela sem to tak...doufám, že se tim mezi náma nic nezměnilo."
Jindy by se mi Michael smál, tenhle styl mluvení mu připadá směšnej. Teď ale chvíli mlčel. Nevěděla sem, co to znamená. Najednou se mu na rtech objevil neznatelnej úsměv a já věděla, že je všechno v pořádku. Objal mě.
,,To je OK, Izzy."
Směju se, obličejem zabořená do jeho ramene.
,,Děkuju, Michaele."
Jen kývne, jako že přijímá a vezme mě za ruku. Vede mě k ostatním. Nervózně si sedám na okraj lavičky a dochází mi, že tam nemám nikoho do páru ani nikoho, s kym bych v páru chtěla bejt. Zdá se ale, že nikomu moje přítomnost nevadí.
Oběd utekl rychle, hodina dějáku a bižule taky. Ani sem je nevnímala. Zejtra jdu místo školy k psychiatrovi.

************************************
Slečna Thompsonová, teda Elizabeth, je hezká mladá žena, myslim, že neni o moc starší než já. Prošly sme rychle procesem seznamování a teď jí vyprávim o bráchovi, Michaelovi, Marie, Kyleovi a o Liz. Vynechávám Tess, nevim, jak bych vysvětlila její zmizení.
Chce vědět něco o rodičích, jak se o mě starali, a jestli si nepamatuju něco z dřívějška, než nás adoptovali. Chvíli předstírám, že se snažim vzpomenout si. Pak řeknu, že ne, samozřejmě. Copak jí můžu říct něco jako že sme vylezli z kukel a pak pár dní bloudili po poušti obalený slizem? Haha.
Pak se dostaneme k Alexovi.
,,Isabel, když tvoje máma domlouvala tohle sezení, říkala mi, že tvůj přítel byl zabit a že se s tím špatně srovnáváš. Chceš o tom mluvit?"
Chce se mi říct, že ne, ale nakonec nějakým způsobem kývnu hlavou. Kvůli tomu tady sem, ne?
,,Dobře, začneme jednoduše." Přisedne si ke mně blíž a nespouští ze mě oči.
,,Jaký byl, Isabel? Jak vypadal váš vztah?"
Dívám se na podlahu, abych skryla slzy, které se mi objevily v koutcích očí, když sem si vzpomněla na Alexe. Vzpomněla sem si na všechno, co pro mě udělal, na všechno, co sme spolu zažili...
,,On byl...neuvěřitelnej. Jeho ironickej humor byl všudypřítomnej. A ty hluboký hnědý oči...Staral se o všechny, vždycky se snažil zlehčit problémy. Uměl pomoct vyrovnat se s něčim. Byl do mě zamilovanej snad odjakživa, ale já patřila mezi ty populárnější lidi ve škole a s nim sem nechtěla mít nic společnýho. V druháku sme se já, Max a Michael dali dohromady s jeho partou - s Mariou a Liz. V tý době se si všimla, že neni takovej blb, za kterýho sem ho vždycky měla. Hodně sme se sblížili, ale já mu pořád moc nedůvěřovala.
Letos, asi před 6 měsíci, sme se zase začali sbližovat. Začali sme se scházet mimo partu a vzal mě na ples. O den později...ho srazila dodávka a umřel."
Chvíli bylo ticho. Povedlo se mi dostat slzy pod kontrolu a zvedla sem hlavu. Elizabeth na mě pořád koukala. Mírně sem se pousmála při jedné vzpomínce:
,,Na mejdanu k mým osmnáctinám udělal striptýz. Měl na sobě policejní kostým a svlíkl se až do trenek, když si uvědomil, že ho sleduje i moje máma."
Elizabeth se smála. 
,,Co si přitom cítila?"
Smutně sem se usmála.
,,Šťastně. Byl tak roztomilej a sexy...tenkrát sem sice chodila s jiným klukem, ale stejně to dlouho netrvalo."
,,Co se stalo?"
,,My...rozešli sme se." Jak jinak sem měla vysvětlit, co se stalo Grantovi?
,,Byl naštvaný nebo to bylo oboustranné?"
Zadívala sem se na světla na stropě.
,,Bylo to asi celkem vzájemný. Nikdy sem ho potom už neviděla, ale nemyslim si, že by na mě byl naštvanej. Myslim, že se udělala dobře."
Elizabeth se na mě zase zadívala tim svým pohledem. Pořád sem zírala na strop, ale přesto sem věděla, že se na mě dívá. No jo, to ty moje síly. Pak začala potichu.
,,Isabel, co si vyčítáš ve tvém vztahu k Alexovi?"
Zase se objevují moje slzy.
,,Nejvíc...že sem si dřív neuvědomila, jak nenahraditelnej je. A...že sem se nikdy nedostala k tomu, abych mu řekla, že ho miluju, předtim, než..." Musela sem přestat a nedokončit větu. Vyslovit to slovo je pro mě pořád dost těžký.
,,Milovala jsi ho, Isabel? Takhle to bylo? Byl dobrý kamarád, možná někdo, do koho by ses časem zamilovala? Myslíš, že si ho opravdu milovala?"
Chvíli nemluvim. Neváhám s odpovědí, spíš nemůžu mluvit přes ty přívaly slz na mých tvářích.
,,Byla sem do něj zamilovaná. Bože, pořád sem a hrozně mě to bolí!"
,,Proč jsi mu to nikdy neřekla?"
,,Chystala sem se, tu noc, ale on musel zůstat doma a učit se. Pak...umřel. Tu noc."
,,Jak se cítíš, když si uvědomuješ, že je pryč?"
Jak mám popsat pocity po Alexově smrti? Cítim hodně věcí. Ale zhluboka se nadechnu a snažim se do svých slov dát to nejvýstižnější.
,,Cítim se...ztracená. Jako když něco postrádám. Část mě samotný. A chybí mi tak moc, že to nevydržim, už nikdy ho nevidět."
,,Zkoušela si se nějak bránit těmhle pocitům?"
Ironicky sem se zasmála.
,,Vám se to řekne."
,,Co si zkoušela udělat?"
Přemýšlim. Přinutí mě podívat se na ní. Udělá s ústy něco, co pokládám za povzbuzující úsměv.
,,Nechci tě soudit, Isabel. Chci jenom vědět, co si zkusila, jinak ti nemůžu pomoci."
,,Dobře...asi před měsícem sem se opila. Byla sem úplně zpitá, jak s oblibou prohlašuje můj bratr."
,,A něco dalšího bylo?"
Zase sklopim oči k podlaze. Styděla sem se za to, co sem udělala. Dřív by mě, Isabel Evansovou, nikdy nenapadlo vzít si drogy.
,,Spolykala sem nějaký...prášky."
,,Drogy?"
Beze slov kývnu.
,,Isabel, zkusila ses ještě někdy zranit? Přála sis někdy umřít, abys mohla být s Alexem?"
Pokrčila sem rameny.
,,Přeju si, abych byla s Alexem, ale nikdy sem nechtěla spáchat sebevraždu, jestli ste to myslela takhle."
,,Myslíš, že by ses pro to jednoho dne mohla rozhodnout?"
Znovu pokrčim rameny.
,,Mám tady lidi, který mě milujou. Nechci, aby prožívali stejnou bolest jako teď já. Takže, odpověď zní, že nejspíš ne."
,,Máš pocit, že žiješ jen pro tyhle lidi?"
,,Jo, někdy."
,,A když ne?"
,,Alex by nechtěl, abych se vzdala."
Elizabeth zamyšleně pokývala hlavou.
,,Tak, Isabel, musíme skončit. Ale chci, abys věděla, že sem tady pro tebe, kdykoli, kdyby sis potřebovala promluvit. A prosím, slib mi, že řekneš někomu, rodičům, bratrovi, kamarádům, to je jedno, slib mi, že jim řekneš, až se zase budeš cítit špatně."
Neodpovídám. Jestli sem opravdu rozhodnutá změnit své pocity, tak proč jí neodpovídám?
,,Isabel?"
Přikývnu. Někdy je jednodušší souhlasit než vysvětlovat, že vlastně tak úplně nesouhlasim.

6. KAPITOLA
Těžce sem přežívala týden. I pro mě samotou bylo překvapivý, že se nemůžu dočkat další návštěvy Elizabeth. Ale na druhou stranu se bojim, abych se na ní moc neupnula.
Ale teď se na to snažim nemyslet. Vim, že moje rodina  a kamarádi stojí při mně. Včera sem slyšela mámu, jak říká tátovi, že se jednou budu muset podívat do tváře realitě, ale teď ještě nevadí, když se na někoho upínám.
Max je se mnou většinu dne a nechává mě samotnou jenom, když musí a i v těch chvílích nejsem sama. Myslí si, že o tom nevim, ale slyšela sem ho, jak říká Michaelovi a Kyleovi, aby na mě dohlídli. Za normálních okolností bych je poslala do háje, ale teď ne. Vim, že se snaží dělat správnou věc. Všichni se bojí, že zase udělám něco pitomýho. Vim, že kdybych byla na jejich místě, bála bych se taky. Ale já se nebojim.
Je půlka června a počasí je jako každej rok v červnu v Novým Mexiku. Zamilovala sem se do plavání. Jde mi to, bejvala sem v potápěčským klubu, ale letos sem se do bazénu dostala jenom dvakrát. Nenáviděla sem, jak se tam na mě každej díval, ty pohledy a šeptání.
Každou noc usínám s Alexovou fotkou v ruce. Každý ráni jí musim čistit od otisků prstů, ale stojí mi to za to, bez ní bych neusla. Ale nenavštěvuju ho ve snech. Bojim se, že by se pak muj stav zhoršoval. A taky si nechci Alexe pamatovat jako toho ze snu.
Kamarádi a rodina se ke mně chovají skvěle. Max mi dokonce dal králíčka. Je jediná věc, o kterou se starám. Tráví víc času v mým objetí než v kleci. Je úžasnej. Pojmenovala sem ho Alex II.
Max sehnal ohrádku, takže teď bydlí v rohu mýho pokoje. Zvykla sem si na něj.
Někdy je mým nejlepším kamarádem. Někdy pro vás může domácí zvíře udělat víc než člověk.

*****************************************
Liz s Maria mě pozvaly na jejich pravidelnej spací mejdan. Překvapilo mě to, ale zároveň potěšilo. Musela sem přijmout. 
Občas mě mrzelo, že nemám žádný pořádný kamarády. Samozřejmě nesmim zapomínat na Maxe a Michaela, berou mě jako jim rovnou. Ale přece jenom se mi zdá, že se jim vzdaluju, jak stárneme.
Pečlivě sem přemýšlela, co si s sebou vzít. Nechtěla sem působit nepřátelsky. Nikdy sem nebyla na holčičím sleep-overu, ale myslim, že Maria s Liz to pochopí. Momentálně mám v báglu nějaký filmy, pár CDček a nějaký oblečení a spacák. Myslim, že to bude v pohodě. Ne, že bych ten spacák potřebovala v tomhle vedru, ale myslim, že to tak nějak patří k tomuhle typu mejdanů.
Je za 20 minut sedm a já odcházim z domova, nechci přijít pozdě. Někdy se cítim hrozně, jako bych se vtírala mezi Mariu a Liz. Řekla sem jim to, uklidnily mě, že to tak neni, ale stejně to mám pořád v podvědomí.
Otevírá mi Mariina máma, zdá se, že je naštvaná. Hledám důvod a uvidim, že drží telefon. Mávne rukou dovnitř a usměje se na mě. Ukáže rukou někam nahoru, kde je nejspíš Mariin pokoj.
Jemně zaklepu na dveře, který sou otevřený. Vejdu dovnitř a najdu Mariu, s vatou mezi prsty na nohou. Lakuje si nehty.
,,Čau," přivítá mě nadšeně. Všimnu si, že má na sobě jako obvykle nějakej šíleně barevnej model. Musim se tomu zasmát.
,,Čau." Chvíli stojim nepohodlně u dveří. Pustim bágl na zem.
,,Kam si můžu dát věci?"
Maria pokrčí rameny.
,,Oh, kamkoliv."
Kývnu hlavou a nechám je tam, kam sem je upustila. Maria mi podá kousky vaty a nějakej lak na nehty.
,,Jakou barvu chceš?"
Sem překvapená její přátelskostí. Ale pak si vzpomenu, že taková byla vždycky, k Maxovi i Michaelovi. Se mnou se snažila skamarádit taky, ale já o to moc nestála. Když si vzpomenu, jak hrozně sem se k ní někdy chovala, zrudnu. Nejradši bych odtud utekla, ale Maria je tak skvělá, že nemůžu.
,,Červenou." Maria mi podá lahvičku s rudým obsahem. Všimnu si, že mi moc neladí s dnešním oblečením ani s tim, který sem si připravila na zejtřek.
,,Nebude ti vadit, když to trochu upravim?"
Nejsem si moc jistá, jaká bude Mariina reakce. Kdysi dávno by začala hysterčit a týden by se mnou nepromluvila. Ale teď se tolik sblížila s Michaelem, tak nevim, jak zareaguje.
Ale určitě sem nečekala tu odpověď plnou klidu a pohody.
,,Jasně."
Ještě, že se na mě nedívala, viděla by v mý tváři velký překvapení.
Lakovaly sme si nehty, dokud nepřišla Liz. Prošla dveřmi bez klepání. Došlo mi, jak velký kámošky sou a bylo mi líto, že taky takovou nemám. Pak sem si ale vzpomněla, že mi slíbily, že mě vezmou mezi sebe a zase sem se cítila šťastně. I když to možná dělaj jenom kvůli Maxovi a Michaelovi.
Odhodí bágly a bouřlivě nás přivítá.
,,Čau holky!"
Maria se na ní ani nepodívala, po 15 letech opravdovýho přátelství si už můžete dovolit ignorovat toho druhýho. Ale po 2 letech vzteku a hádek sem si to dovolit nemohla. 
,,Ahoj, Liz," pozdravila sem jí.
Kývne na mě a zatlačí na Mariinu hlavu.
,,Ty mi nic neřekneš?"
Maria vzhlédne.
,,Oh, ty už seš tady!" Maria předstírá, že je překvapená. Liz se směje.
,,Jo, sem tady." Vyzuje se z bot a popadne balík vaty.
,,Hej, Mario, máte nějakej odlakovač? Ještě mi vydržel ten jeden odstín, od tý doby, kdy sme tohle naposled dělaly."
Maria zakroutí hlavou.
,,Ne. Podezřívám mámu, že spotřebovala galon odlakovače, než se vypravila na rande s šerifem Valentim," zašklebila se.
,,Mohla bych to udělat," nabídnu jí tiše, překvapená svojí vlastní odvahou.
Liz chviličku přemýšlí.
,,Dobře."
Sleduje, jak přejíždím rukou přes její drobné prsty na nohou. Lak zmizí. Zazubí se a začne si strkat vatu mezi prsty.
,,Hele, Isabel, mohla bys to udělat i s mýma nehtama. Bojim se, že po tolika vrstvách mi už navždycky zůstane tahle barva, když mi nepomůžeš."
Směju se a prohlížim si Mariiny zlatý nehty se třpytkama.
,,Je to sexy," zhodnotim je.
,,Díky. Měla sem ho k těm zlatejm šatům, víš který myslim, ne?" Liz kývne a Maria pokračuje, nerozrušuje jí, že sem už dávno odstranila lak z jejích nehtů.
,,Samozřejmě, že nikdo neměl dost času pochválit mi tu přesnou kombinaci, ale -" Přestane mluvit, když si uvědomí, že na ní Liz upřeně civí.
Liz si přestala lakovat nehty.
,,Mario?! Je tady něco, o čem nevim?"
Pro mě nebyly ty znamení tak jasný, ale Liz si toho samozřejmě všimla. Pak si vzpomenu, kdy měla naposled Maria ty šaty naposled a dojde mi, že asi fakt něco Liz zatajila. Ale zůstávám zticha, ať si to vyříkaj samy. Opravdu neni moje starost, co Michael a Maria dělaj ve volným čase.
Kdysi dávno sem to zavrhovala, říkala jim, že to neni bezpečný, že nevíme, co může tahle lidsko-mimozemská kombinace způsobit, ale teď vim, že to byla jen zástěrka mý žárlivosti.
Zdá se, že Maria zvažuje svoje možnosti, jestli to má Liz říct nebo ne. Ale já vim, že jí to stejně řekne. Nemají žádný tajemství. Podívá se na mě a dojde mi, že to nechce probírat přede mnou.
,,Půjdu na chvíli ven."
Maria ví, o co mi jde a zatřese hlavou.
,,Ne, Isabel, to je OK. Je to jenom trochu divný, mluvit o tom."
,,Mluvit o čem?" Vpadne jí do řeči nedočkavá Liz. ,,Ještě si nic neřekla."
 Maria se zhluboka nadechne.
,,Pamatuješ na tu noc, kdy sme myslely, že Max, Isabel a Michael odjíždí?" Vim, že schválně vynechala Tess, ale stejně jako Liz sem se rozhodla nic na to nenamítat.
,,Jak bych mohla zapomenout?"
,,Dobře. Byla sem tak nějak...s Michaelem."
Liz nevypadá překvapeně, vlastně nevypadá vůbec nijak. Chtěla bych mít takovou kamarádku, která mě za moje činy nesoudí jako to dělají Max s Michaelem. Tuhle úlohu trochu splňuje Kyle.
,,Spala si s nim?" Zeptá se po chvíli, jen proto, aby se ujistila, že pochopila dobře.
Maria se připitoměle usmívá a otáčí si prstýnkem na ruce.
,,Jo..."
Liz vyskočí a obejme jí.
,,Gratuluju, Mario, seš konečně první!"
Musim vypadat zmateně. Maria si toho všimne a vysvětlí mi Lizino prohlášení o prvenství.
,,Vždycky byla první Liz. První dostala pusu, jako první se zamilovala, první rande měla taky ona. Co se týče kluků, byla sem vždycky jako retardovaná, v porovnání s ní."
,,Nejseš retardovaná!" Popírá Liz, ale Maria jí ignoruje.
,,Ale...co Kyle?" Pořád nechápu, jak to, že je v tomhle Maria první.
,,Oh...to bylo...nic nebylo." Řekne Liz.
,,je to dlouhej příběh. Budoucnost světa záležela na tom, jestli budou Max a Tess spolu."
Udiveně kroutim hlavou.
,,Je mi jasný, že to je dlouhej příběh. Uslyšim ho někdy?"
Liz horlivě přikyvuje.
,,Jasně. Ale dneska večer chci mluvit o veselejch věcích. Musíme to oslavit!" Pozvedla plastovej kelímek se sodou a já a Maria sme jí napodobily.
,,Na Michaela a Mariu!" Liz vypila celej kelímek najednou a Maria se začervenala.
 
*********************************
Tu noc se mi podařilo vyhnat z mysli všechny problémy, ani jednou za těch několik hodin srandy a probírání osobních věcí sem nesmutnila kvůli Alexovi. Oh, samozejmě, že sem na něj myslela, přemýšlela sem, co by asi řekl, kdyby nás tři viděl spolu. Při tomhle nápadu sem se musela pousmát - určitě by nevěřil vlastním očím.
Teď, když na tu noc vzpomínám, dochází mi, že sem ani jednou nepomyslela na svojí smrt. Konečně jistě vim, že nechci žít jen pro lidi, který mě milujou. Chci žít i pro sebe. A pro Alexe. Nechtěl by, abych žila tak mizerně.
Oh, ale možná bych měla mít i další důvody, proč žít.

******************************
Skoukly sme tři filmy a snědly hromadu zmrzliny, seděly sme na podlaze a vypily spustu dietní Pepsi. Kolem druhý ráno sme se cítily, i přes množství vypitýho kofeinu, dost unaveně. Maria odklidila svoje věci tak, aby se naše spacáky naskládaly vedle sebe na zem.
Maria odešla popřát dobrou noc mámě a Liz byla v koupelně, když někdo zaklepal na okno. Trochu vystrašeně sem se přibližovala k oknu. Nenapadlo mě, kdo by mohl přicházet uprostřed noci. Proč existoval telefon? Nebo přece ten někdo mohl použít dveře. Tak proč klepe na okno?
Poodhrnula sem rolety s obavami. Ale nebála sem se. Čeho by se asi tak mohla bát holka s mimozemským sílama? Viděla sem jenom obrys temný postavy venku. Pootevřela sem okno.
,,Co chceš?"
Otočil se ke mně obličejem a já zjistila, že je to Michael.
,,Michaele?" Zeptala sem se překvapeně.
,,Co tady děláš? Jsou dvě ráno."
On vypadal taky překvapeně.
,,Isabel? Co ty tady děláš?"
,,Máme s holkama mejdan. Holčičí," zdůraznila sem poslední slovo.
,,Maria bude zpátky za chvilku.
Zdálo se, že tahle situace pro něj neni příjemná. Prosoukal se oknem dovnitř. Nemohla sem si odpustit otázku, kterou sem si pokládala často.
,,Michaele? Děláš tohle často?"
Pokrčil rameny, zadíval se na boty a přenášel váhu z jedné nohy na druhou. Všechny znaky, že je Michael Guerin v rozpacích, se projevily v jedný chvíli.
,,Občas," odpověděl.
Když sem si to překódovala přes dekodér, kterej sem vymejšlela hodně dlouho, v Michaelovo řeči to znamenalo "často".
Zazubila sem se a měla sem na jazyku otázku, kam se poděly ty zásady o nesbližování s lidmi. Ale v tý chvíli vtančila do pokoje Maria jen v spacím tričku, který jí sotva zakrývalo stehna. Když si uvědomila, že je  pokoji někdo navíc, nezdálo se, že by se nějak zabejvala cudností.
,,Michaele? Co tady děláš?" Zeptala se přes zívnutí.
,,Platí tyhle slova dneska i někomu jinýmu?" Zeptala sem se, i když sem čekala, že mě budou ignorovat. A taky že jo.
,,Šel sem jenom kolem..."
,,To je OK, spaceboyi, já vim."
Zadívala sem se na Michaela a došlo mi, že něco neni v pořádku. Jeho tělo se chvělo každým svalem. Bolelo mě a pořád mě bolí, že si Maria všimne jediným pohledem toho, co já vidím až na několikátý pohled.
Žárlila sem. Přiznávám se k tomu. Něco se mu stalo a přišel za Mariou. Bylo pro mě těžký uvědomit si, že ten, kdo byl mým nejlepším kámošem tak dlouho, má teď najednou nový střed vesmíru. Sakra, vždyť on odmítl vrátit se na Antar, odmítl pochopit sám sebe a svůj původ, zůstal by tady jenom aby neztratil Mariu.
Vyklouzla sem z místnosti, potichu sem za sebou zavřela dveře. Potkala sem Liz na chodbě. Měla v očích tázavý pohled.
,,Michael přišel," vysvětlila sem jí. Pochopila a přesunuly sme se do obejváku.
Tam sme obě začaly přemýšlet o Michaelovi. Došlo mi něco vtipnýho.
,,Myslíš, že někdy taky používá dveře? Myslim, že by je použil jenom v tom případě, že by tam nikde nebylo okno."
Z nějakýho důvodu sme se tomu začaly hrozně smát. Musely sme si zakrejvat pusu rukou, aby sme neprobudily pani DeLucovou. Když pro nás nakonec přišla Maria, našla nás, jak se svíjíme, napůl na gauči a napůl na zemi. Naše těla se otřasaly výbuchama smíchu.
,,Co je tak vtipnýho?"
Snažila sem se dostat svoje záchvaty pod kontrolu, abych jí to vysvětlila.
,,My sme jen tak...přemejšlely...jestli by Michael použil dveře...kdyby měl na výběr mezi dveřma...a oknem!"
Maria se na nás nejdřív dívala, než jí to došlo. Pak se začala smát taky. Jednou rukou si zakryla pusu a druhou chytila Lizinu ruku. K mýmu překvapení Liz chňapla po mojí ruce. Takhle sme došly až do Mariina pokoje. Až tam sme se přestaly smát.
Maria zhasla světlo a popřály sme si dobrou noc. Po několika minutách sem slyšela Mariin pravidelný dech. Liz usnula asi za půl hodiny. Ale já jen ležela a přemejšlela o dnešní noci. Bylo to pro mě něco úplně novýho.
Rozhodla sem se to uzavřít - Michael a Maria měli to, co sem měla já a Alex. A proto mě bolí, když je vidim spolu. Bojim se, že by mohli dopadnou jako já, že je jednou taky něco tak zraní. A to bych udělala Alexovi, kdybych to tady vzdala - zranila bych ho.

7. KAPITOLA
o šest týdnů později

Život se obrací k lepšímu. Mám důvod k žití, našla sem ho. I když si nejsem jistá, co přesně to je, drží mě to při životě, nutí mě to nadechnout se. Je to prostě něco. Něco, co mě drží nad vodou a říká mi, že bych měla dát životu ještě jednu šanci.
Teď, když sem venku z depresí, nemusim se bát a můžu se v klidu ohlídnout několik měsíců zpátky, kdy sem byla na dně. Je divný, jak se vám chce umřít, když umře někdo, koho milujete. Dlouho sem chtěla bejt mrtvá, víc než cokoliv jinýho. Ale nikdy sem neměla dost sil udělat to.
Teď sem ráda, že mi ty síly chyběly.
Vim, že Max a Michael někdy vycítí, že na tom nejsem dobře. Vždycky vytušili, že si chci něco udělat, tak mě nespustili z očí. Teď ale musim říct, že smekám před lidskou intuicí. Je skoro stejně silná jako ta naše.
Za chvíli začne zase škola. Pořád sem se nerozhodla, jestli se vrátim nebo ne. Oficiálně ještě nejsem maturant, ale učitelé mi řekli, že by v tom nebyl problém.
Myslim, že to bude bolet, skoro jako peklo. Ale nejsem si jistá, jestli bych se toho měla bát nebo ne. Během letošního léta sem se naučila, že ne každá bolest je špatná. Ať už je psychická nebo fyzická. Při fyzické si chcete ublížit, aby se zastavila. Při psychické je to trochu komplikovanější, ale základ je stejnej.
Mám na ty místa ve škole vzpomínky. Jak se na mě Alex díval, když sem prošla kolem, ledová princezna v plné síle. Maria a Liz mu stojí po boku a probodávají mě zlověstným pohledem po tom, co sem ho zase odmítla. A zase. A zase.
Tělák pro mě byl jeden z nejhorších předmětů. Měla sem už tolikrát bolest kolen a žaludku, že mi to jenom těžko někdo mohl uvěřit. Ale tenhle rok sem měla štěstí - Elizabeth mi napsala omluvenku, takže už tam nikdy nemusim chodit.
V týhle místnosti sem políbila Alexe. Byl tak živej, tak v pohodě a zdál se tak šťastnej. Jen těžko můžu uvěřit, že už v tý době ho měla Tess ve svý moci. Nechce se i věřit, že ho ovládala i v tý chvíli, když na mě koukal s pohledem osmnáctiletýho kluka, kterej jako by vyhrál v loterii a kterej měl před sebou celej život a chtěl si ho pořádně užít.
Někdy mě tenhle pocit neuvěření tak naplní, že musim odjet rychle do pouště a svýma silama způsobit písečnou bouři, zvířit prach, rozmetat skály. Všechno kvůli jedinýmu člověku. Teda spíš poločlověkovi. Tess byla moje kamarádka, byla sem pro ní nejbližší z celý party. Ostatní jí mezi sebe nikdy doopravdy nevzali.
Ale ona nás musela zradit timhle způsobem. Občas na to bez přestání myslim. Protože lhaní, neupřímnost, dokonce i krádež srdce, který patřilo někomu jinýmu - o tom všem sem věděla, že je toho Tess schopná. Ale takováhle zrada a Alexova vražda, to musel způsobit ďábel. Věřim, že Tess byla ztělesněním ďábla.
Asi se pořád  snažim najít někoho, kdo by mi porozuměl. Protože, i když sou taky mimozemšťani, Max s Michaelem mají přece jenom jinej způsob myšlení. Sou to kluci. I kdyby byli Marťani nebo lidi nebo třeba šneci, hlavní rozdíl by byl v tom, že sou kluci. A Liz a Maria, i když sou taky holky a necítí ke mně nenávist, jsou lidi a nikdy mi úplně neporozumí.  Možná pořád klamu sama sebe. Udělala sem spoustu věcí po Alexově smrti. Všechno teď tak rychle ubíhá, nemám na nic čas, musim si spoustu věcí odpírat.
Sem si jistá, že se mi bude líp smiřovat s Alexovou smrtí, když budu připravená vypořádat se s Tess. Několik měsíců sem na Tess vůbec nemyslela, protože toho bylo tolik a bylo to až úplně na konci mýho zármutku.
Jdu přes ulici k sousedům, mají taky králíka. Nesu tam Alexe II. na návštěvu. Potřebuju se přesvědčit, že je králík a ne člověk. Poslední dobou totiž získal stejný práva jako ostatní členové rodiny. Může třeba lézt po stole, což ale nutí Maxe k nepříčetnosti.
Naše sousedka je stará paní, měla už hodně králíků. Říká mi, že její králík se chová jako normální králík a že by se od něj možná Alex II. mohl něco naučit. To doufám.
Mýmu králíčkovi se u sousedů docela líbilo. Myslim, že se s tim králíkem docela skamarádil. Vracim se domu a zase musim myslet na Alexe. Sem ponořená ve svých vzpomínkách a moje mozková funkce je omezená jenom na vzpomínky. Ale dodávka se přiřítila tak rychle, ale neni tak blízko, abych jí mohla zastavit svojí silou. Narazí do mě a Alex II. mi vyklouzne z rukou. V šoku ho sleduju, utíká ke dveřím a škrábe na naše dveře.
Řidič dodávky ke mně běží.
,,Oh můj bože! Paní, paní! Slyšíte mě? Potřebujete odvézt do nemocnice?"
Začínám cítit bolest. Max zaslechl škrabání Alexe II. vyběhl ven z domu. Křičí na mě něco a cestou sbírá ze země Alexe II. Ví, jak moc pro mě znamená.
,,ISABEL!" Konečně slyšim, co na mě křičí.
Bolest přichází vln po vlně. Cítim jí nejvíc v žaludku, na hrudníku a v hlavě. Ale podaří se mi posadit se. Sem ráda, že je Max tady, nevim, jak bych tomu řidiči vysvětlila, že nemůžu do nemocnice. Max mi pomůže na nohy. Vztáhnu ruce po Alexovi II. a on mi ho podá.
,,Bude jí fajn," ujistí brácha řidiče. Snažim se tvářit, že mi je fajn už teď.
,,Ale můžete tady počkat, za chvíli za váma přijdu, můžete se ujistit."
Řidič souhlasí a jde zaparkovat auto na stranu. Max mě a Alexe II. mezitim odvádí domu. Jakmile se za náma zabouchnou dveře, přikládá mi ruce na tváře a břicho.
,,Musíš se mi otevřít, Iz."
Nebránim se. Proniká do mojí hlavy.
Po chvíli mu ruce sklouznou dolu po mém obličeji.
,,Iz!"
Dívám se na něj, ale vidim ho rozostřeně, asi jako když ráno poprvý otevřete oči. Zírám na něj a čekám, až mi řekne, že všechno bude fajn, že se za chvíli sejdu v nebi s Alexem. Ale nic takovýho se nestalo. Vypadá vyděšeně.
,,C-co?" Nechápu jeho výraz.
,,Iz, nechceš mě pustit dovnitř, přestaň!" Nařizuje mi klidným hlasem, ale přesto z něj sálá rozladění a obavy.
Všimnu si, že sem opravdu vytvořila bariéru proti Maxovým myšlenkám. Snažim se, ale nemůžu jí zničit. Pak mi dojde, že jí nechci zničit. Moje skrytá síla vztyčila ty stěny proti Maxovi.
Dlouhou chvíli si koukáme do očí a já vim, že v mých očích vidí, co cítim. Poznám to z výrazu v jeho tváři. Znovu a znovu vrtí hlavou, rozhoduje se mezi svojí touhou udržet mě naživu a mezi faktem, že už nikdy tady nikdy nebudu šťastná. Ví moc dobře, že budu šťastná jenom tam, kde můžu bejt s Alexem, ať už je kdekoliv.
,,Přiveď Michaela," zašeptám tiše. ,,A Kylea taky."
Max na mě překvapeně kouká, když vyslovim Kyleovo jméno, ale přikývne. Otevře dveře a řekne tomu řidičovi, že je mi už fajn. 
Teď volá Michaelovi a pak Kyleovi. Slyšim taky, že volá i Liz. Zaslechla sem ho s ní mluvit, jak sem ležela v obejváku. To znamená, že přijde i Maria.
Nejdřív sem chtěla, aby přišli jenom Kyle s Michaelem. Chtěla sme taky, aby tam byli rodiče, ale tim by se to jenom zkomplikovalo. Max s Michaelem by z toho pak měli problémy. Nevim, jak by přijali náš původ. Ale věděla sem, že jim to dlužim, chovala sem se k nim hrozně. Ale jednoduše to nejde.
Liz s Mariou se snažily bejt mi dobrýma kámoškama celou dobu, co se známe. Jejich přítomnost mi nevadí. Možná to pomůže Maxovi a Michaelovi.
Opravdu sem nechtěla ublížit Maxovi, ani Michaelovi. Ale sem už tolik unavená a vyčerpaná životem bez Alexe. Nevim, co si o mně potom bude myslet, když to vzdám. Bude ho to mrzet, že sem nezůstala naživu, ale snad mi porozumí.
A jakej byl muj život? Ani nevim. Moc si nevzpomínám na svuj dřívější život, mám v hlavě jenom bolest. 
Možná ani neumřu. Pak budu jenom čekat na další nehodu, možná dokonce umřu ve vysokým věku. Ale to se nestane, protože moje smrt je už tady. Jenom se modlim, aby tady byli Michael s Kylem co nejdřív. Opravdu nechci opustit svět bez toho, abych řekla sbohem někomu, kdo byl mým druhým bratrem i když ne po krvi, a někomu, kdo byl muj nejlepší kamarád v lepší části posledních dnů.
Max sedí vedle mě, tvář má bledou. Michael vrazil dovnitř se strachem ve tváři. Slyšim zvenku skřípění kol auta. Možná Kyle, nejspíš vzal auto tátovi. Za vteřinku se ozve skřípění znova, Liz a Maria. Všichni se ke mně vrhnou.
Kyle má v očích slzy. Hladí mě po tvářích a odhrnuje mi vlasy z obličeje. Dívám se na ně a chce se mi taky brečet.
,,Co bych měla udělat?" Zašeptám.
Michael neodpovídá a Maria ho obejme. Ztrácí se v jejím objetí a musim říct, že prošel velkou změnou. Nechce se mi ani věřit, že kdysi bejval tak uzavřenej.
Kyleův hlas se třese, ale zní jistě.
,,Jestli si myslíš, že je správný odejít z týhle planety, tak to udělej, Iz."
Vypadá, že svoje slova myslí vážně. Já sem si teď taky jistá, když vim, že se "tam" setkám s někym, kdo pro mě znamená víc než cokoliv jinýho na tomhle světě.
Budu šťastná s Alexem.
Nemám šanci zjistit, jestli se Michaelův hlas taky třese, protože jenom přiloží dva prsty na moje čelo. Najednou mám sen, kde ho někdo pronásleduje. Já ho zachraňuju. Vzpomínám si na to. Michael měl noční můru a já jí zahnala. Udělala sem to několikrát.
Vidim, že jeho rty se snaží něco říct, ale nerozumim mu. Nakonec pochopim.
,,Prosim..." Vim, že chce, abych zůstala. Ale nevysloví to. Ví, že všechno moje štěstí na tomhle světě odešlo s Alexem Whitmanem.
Zastavuju se pohledem na Maxovi. Vidim jenom smutek a respekt. Pan Vůdce mě konečně jednou nechal rozhodnout se sama za sebe.
,,Nemůžu ti říkat, co máš dělat, Iz," ozve se Liz, rozhodnutá říct to za Maxe.
,,Isabel, budoucnost světa možná závisí na tom, jestli tě dneska Max zachrání. Vim, že tady nejseš šťastná. Bůh ví, co bych já cítila, kdyby Max umřel, ale ty musíš zůstat! Neni to tvoje rozhodnutí, promiň. Promiň, ale tvoje štěstí neni tak důležitý jako životy všech lidí na Zemi!"
Michael na mě prosebně upíná oči. Lizin argument mi prošel hlavou už nespočetněkrát. Podívám se na Maxe. Nic neříká.
,,Zachraň mě," zašeptám.

***************************************************
Max se mi dívá hluboko do očí a pokládá mi ruce na spánky. Ale hned je zase dá pryč. Z jeho pohledu vim, že je moc pozdě. Všichni to víme.
Kyle mě políbí na čelo a ustoupí dozadu. Po tvářích se mu nezadržitelně koulí slzy. Snaží se rty zformovat do úsměvu.
,,Buď šťastná, Izzy," to sou poslední slova, který mi řekl, než se ke mně přiblížili oba mí bratři.
Ani jeden z nich nezastavil slzy. Michael zabořil hlavu do mýho hrudníku a jeho celej se otřásal vzlyky.
,,Bože, Izzy, potřebuju tě!" Řekne, spíš zamumlá. Myslim, že ho ostatní ani neslyšeli.
Zvednu mu hlavu se zbytky sil, který mi ještě zbyly. Přinutim ho podívat se mi do očí.
,,Zvládneš to, Michaele. Vim, že jo. Zůstaň s Mariou. Může pro tebe udělat mnohem víc než si umíš představit."
Maria ho bere za paži a odvádí ho dál ode mě. Hroutí se a těžce dosedá na židli. Maria ho objímá.
Max zůstal u mě. Tváří se vinně a vim, že o tom bude chtít mluvit.
,,Neomlouvej se," zastavim ho, když vidim, že už se nadechuje.
Nesouhlasně kroutí hlavou.
,,Ne," řeknu mu znova. ,,Nesmíš se mi omlouvat. Sama sem se rozhodla. Neni to ani tvoje, ani boží nebo snad Tessina vina. Nemůžeš se z toho vinit."
Kývne a obejme mě.
,,Miluju tě, Iz."
Políbim ho na tvář.
,,Taky tě miluju, Maxi. Dej na sebe pozor."
Sedají si ke mně Liz s Mariou. Tváří se neurčitě a zmateně, ale taky smutně.
,,Budeš nám chybět, Isabel," řekne Maria.
,,Seš dobrá kamarádka," přidá se Liz.
Zkusim se zasmát, ale ucítim jenom, jak se mi nahoru krkem hrne krev.
,,Ne, nejsem. Ale taky mi budete chybět."
Chvíli na sebe všechny koukáme. Pak odejdou stranou.
Svět mi mizí před očima. Všechno je tak rozmazaný...vidim jenom něco jako světlo v dálce. Možná je to nějaká halucinace z nedostatku kyslíku, možná se dívám na nebe. Ale sem vděčná za každý poslední dotyk Michaela, Maxe a Kylea. Sem vděčná za poslední momenty s nima. Všichni pro mě znamenali hodně.
Najednou si vzpomenu, že sem něco zapomněla říct Maxovi. Myslim, že se mu dívám do obličeje, ale je tak rozostřenej, že si nejsem jistá. Přesto ze sebe dostanu slova.
,,Ty..." na chvíli sem se musela odmlčet, protože vzduch v mých plicích ubýval a ubýval.
,,Ty...to zvládneš...Maxi..."
Sem ráda, že se mi to podařilo říct. Obepíná mě tma. Ale nejsem smutná. Jdu domů. K Alexovi. Budu s nim navždycky.
Kyleova, Maxova a Michaelova tvář je to poslední, co sem spatřila, než sem navždycky zavřela oči.

Epilog

Isabelin pohřeb byl ještě smutnější než Alexův. Ve škole byla vystavená její fotka hned vedle Alexovy. Její "kamarádky" by se jí kvůli tomu určitě pošklebovaly.
Její rakev ležela vedle Alexovy. Max to domluvil s paní a s panem Whitmanem. Ti neměli žádné námitky, pamatovali si, jak moc jejich syn mluvil o "té dívce".
Kyle, Michael, Max a šerif zase nesli rakev. Tentokrát se k nim přidal i pan Evans. Ve tváři měl jako všichni smutný výraz, možná ještě smutnější než ostatní. Maria zpívala a Kyle si všiml, že zpívá "Amazing Grace", stejně jako na Alexově pohřbu.
Ale i přes všechen smutek Max, Michael, Maria, Liz a Kyle věděli, že kdekoli Isabel teď je, je šťastná. Věděli, že pro ní udělali co mohli.
Maxovi bylo líto rodičů, že nemohli vědět, že je teď Isabel šťastná.
Maria vzala na pohřeb Alexe II. Věděla, jak bylo tohle zvířátko pro Isabel důležité. Zdálo se, že chápe smutek ostatních a choval se při obřadu slušně. Bylo poznat, že taky trpí ztrátou své paní. Celý pohřeb tiše seděl na Lizině klíně. Po pohřbu se ho ujal Max, bral ho jako vzpomínku na svojí milovanou sestru.
Školou cloumaly pověsti o Isabelině smrti. Většina lidí věřila, že spáchala sebevraždu. Max, Michael a Kyle, a taky trochu Maria s Liz, byli denně bombardováni otázkami. Ale měli jenom jedinou odpověď :
,,Ona ho milovala."
Tím zmátli celou školu a o to jim šlo. Nechtěli, aby se v tom někdo neustále šťoural.
Když prvotní šok a smutek opadl, celá parta musela uznat, že se toho letos v létě hodně stalo. Na památku toho šíleného léta se složili a koupili kamennou desku a lavičku. Umístili je do parku. Nápis na desce zněl takhle:
,,Alex Whitman a Isabel Evansová, duben 2001 a srpen 2001. Věčná láska."
Na zadní stranu lavičky Max vypálil svými silami tuhle větu:
,,Proč jsi to udělala, Tess?"
Bral to jako završení všech změn životů v roce 2001.
Každou noc se každý z party modlil, aby byli Alex s Isabel v nebi konečně šťastní.

			KONEC