VYROVNÁVÁNÍ (Deal) - 1. část

autor: Kelsey
překlad: Vilandra (vilandra@atlas.cz)

Prolog

Nebezpečí je pryč. Tess odešla a nikdo mě z ničeho neviní. Místo toho, aby mi bylo líp, cítim se vyčerpaná a na pokraji kolapsu. Nepomáhá mi ten otravnej hlas v mý hlavě, kterej mi říká, že bych se teď měla vyrovnat s Alexovo smrtí, protože jestli to neudělám, tak...nevím.
Ale teď už je to jedno. Teď vím, že Kivar se na tý smrti nepodílel, že to nebylo kvůli mně. Je to hrozná myšlenka, ale sem ráda, že to byla Tess. Protože kdyby to byl Kivar, kdyby zabil Alexe kvůli tomu, že sme si byli blízcí, nemohla bych žít.
Ale nebezpečí je pryč. Pocit viny z toho, co řekla Liz na Alexově pohřbu zmizel. Od jeho smrti sem ještě neměla příležitost myslet na další život. Teď, když se všechno vysvětlilo, musim se s tím vypořádat.
Vypadá to, že pro mě bude léto peklo.

1. KAPITOLA
Nikdy dřív sem o tom doopravdy nepřemýšlela, ale pořád vidim Alexe. Ve snech, to by ještě bylo OK. Myslim, že hodně lidí vidí ve snech svý blízký, který ztratili. Ale já ho vidim i když sem úplně vzhůru. Nepřemýšlela sem o tom, ale rozhodně to neni normální. Možná mě ta tragédie dostrkává za hranici normálního myšlení, možná v mým životě bylo jen moc věcí, se kterýma sem se musela vyrovnat. Vymyká se mi to z rukou.
Chci jenom padnout do postele a usnout, nechat to všechno na zítřek, ale nemůžu. Právě teď vim, že se bez ohledu na mý schválení otevřely stavidla a první emoce, který se vyplavily na břeh sou vztek a nemohoucnost přijmout to všechno. Chci se zvednout a řvát, křičet, dokud se mi nevrátí moje láska.
Aspoň že sem mu řekla do očí, že ho miluju.
Najednou sem si vzpomněla, co mi jednou řekl Max. Samozřejmě se to týkalo něčeho jinýho, ale teď se to hodí taky. Můj bratr, moudrej král, mi řekl:
,,Smiř se s tím, Iz. Nezmizí to. Tak prostě jenom dělej, co máš a netrap se tím."
Tak sem si sedla na postel a křičela sem. Od přírody nejsem hlasitej člověk a nikdy nemluvim víc než musim. Ale moje plíce sou v nejlepším pořádku a dneska v noci sem se rozhodla otestovat je. Nabrala sem dech, připravená vypustit svůj vztek do světa. Do toho hnusnýho světa, kterej si tolik pohrává s mými city.
,,Neeeeeeeeee!" Ječela sem. Nechávala sem svůj vztek a šok a údiv, který sem si připustila až když umřel, vyjít ven.
,,Ne, Alexi, ne, Alexi, Alexi, ne!"
Dům je vzhůru, pochybuju, že vůbec spali. Vim, že Max si určitě zrovna dokola a dokola pokládal tu temnou otázku: Liz nebo Tess? Tess nebo Liz? A mí rodiče chodí spát taky mnohem později.
Slyším dupot na chodbě, ale ignoruju ho.
,,Ne, Alexi!" Měla sem odejít já nebo kdokoli jinej, ale ne Alex!
Nezajímalo mě, že vlastně nevim, ke komu mluvim. Já ho jenom chci zpátky!
Ale nikdo neodpovídal, tak sem to už neopakovala.
Máma s tátou vtrhli do dveří, máma se ke mně rozběhla, v očích měla bolest, kvůli mně. Chovala sem se, jako by tam nebyli.
,,Ne! Ne, ne, ne, ne, ne neeeeeee!" Zařvala sem znova, zapřela se nohama o postel a ze sevřených pěstí vysvitlo světlo mých mimozemských schopností.
Podívala sem se směrem ke dveřím a cítila, jak Max brání použití mých sil. Nechtěl, aby si rodiče něčeho všimli. Ignorovala sem ho, ale sem si jistá, že mu za to jednou poděkuju.
Teď u mě sedí rodiče, každej na jedný straně. Máma se mě ptá, co se se mnou děje, táta mě prosí, abych se uklidnila. Okřikne mě, když ho neposlechnu. Ale já nemůžu zastavit svůj křik, nenávist k neznámejm silám, který tak brzo odvedly Alexe Whitmana z mýho života.
,,Ne! Bože, Alexe ne! Miluju ho, miluju ho! Neberte ho pryč!"
Max je jedinej relativně v klidu. Stojí u dveří s vyděšeným výrazem ve tváři. Když máma s tátou slyšeli, že sem Alexe milovala, na chvíli je to umlčelo. Ale ne na dost dlouhou dobu.
Přeju si, aby odešli. Nemají s tím nic společného. Cítim se, jako bych Alexe zrazovala, když před nima prosim o jeho návrat.
,,Iz? Uklidni se, prosím," prosí mě naléhavě máma.
,,Isabel, hned přestaň křičet!" Přidává si táta.
/ Isabel, tohle ti nepomůže / To je Max. Mluví ke mně, slyšim jeho hlas v hlavě. Jeho uklidňující hlas. Takhle ke mně mluvil, když sme vylezli z kukel. Milovala sem to. Teď ale cítim, že se mi naboural do hlavy, zablokuju se před nim. Používám zbylý síly, který on nemá pod kontrolou.
Sem na konci sil, v krku mě škrábe, nevydržím křičet už moc dlouho. Ale pořád sem zoufalá, mám v sobě víc vzteku než sem kdy měla a tak křičim dál. Je to lepší než říkat, že se cítim sama.
,,Aaaaaaaaaaaaaaaaaaaaahhhhhhhhhhhhhhh!"
Hádám, že Max použil další síly, jinak by se už seběhli sousedi a ptali se, co se děje. Musim mu pak poděkovat, ale teď už ze sebe nedostanu žádný vzduch. Vim, že vypadám jako zombie.
Sleduju všechno, co se odehrává před mýma očima, ale nereaguju na nic a na nikoho několik minut. Konečně nikdo nic neříká, je ticho. Vim, že se o mě teď bojí.
,,Iz? Isabel?" Máma se snaží přimět mě promluvit.
,,Možná bysme jí měli vzít do nemocnice," řekne táta starostlivě. Vypadá opravdu vyděšeně. Takhle sem ho ještě nikdy neviděla.
Ta jeho věta mě vrátila zpátky na zem. Stočila sem se do klubíčka na postel. Kolena sem si přitáhla k bradě jak jen to šlo. Vykašlala sem se na to, že na sobě skoro nic nemám, i když táta s Maxem mě od začátku puberty viděli maximálně jenom v plavkách.
Po tvářích mi spadaly slzy. Ale nebyly to slzy spojený s Alexovou smrtí. Plakala sem kvůli tomu, že mý tělo bylo zahlcený emocema a já nevěděla, co s nima mám dělat.
,,Nechte mě tady, prosím," zašeptala sem. Máma se na mě znovu podívala tím svým ustaraným pohledem.
,,Isabel, miláčku, jsi si jistá? Nevím, jestli je to dobrý nápad, nechat tě tady samotnou, po tom všem..."
V tu chvíli sem chtěla jen aby byli pryč, tak sem musela trochu slevit ze svých nároků.
,,Max může zůstat."
Bude mi vadit míň než jejich nesnesitelná starostlivost a otázky.
Vypadalo to, že se jich to trochu dotklo, aspoň myslim. Nakonec přece jenom odešli. Před odchodem mě ale oba ještě políbili na čelo.
Najednou sem potřebovala, aby se mě dotknul někdo, kdo mě miluje. Max se ke mně posunul blíž. Ale hned, jak se jeho ruce dotkly mé kůže, otřásla sem se a odstrčila ho. Uvědomila sem si, že sou to jenom Alexovy ruce a Alexova kůže, kterou chci cítit na sobě. Rozplakala sem se ještě víc.
Max se nezlobil, rozuměl mi. Věděl, proč se cítim tak mizerně. Věděla sem, že i když se jeden z nás cítí špatně, druhý mu rozumí.
Přešel do rohu a zavřel oči.
,,Maxi," zašeptala sem bez jakéhokoliv pohybu. Podíval se na mě.
,,Jo?"
,,Jdi, prosím."
Váhal, ale já nic víc neřekla. Sem tak unavená a vyčerpaná. Chce se mi spát. Byla bych radši, kdyby odešel. Zavřela sem oči a po chvíli sem uslyšela jemný cvaknutí dveří, jak se za Maxem zavřely.
Obklopila mě tma a já se nemohla bránit. Vlastně se ani nechci bránit, touhle cestou se dostanu do Crashdown, kde uvidim Alexe, i když zase jenom ve snu. Jen se bojim, abych nebyla moc slabá.
Cítim, že ztrácim přehled o tom, co se děje. Dostávám se do snu, víc a víc...už sem skoro tam...

2. KAPITOLA
V Crashdown bylo všechno jako obyčejně. Hned sem se rozhlížela po Alexovi. Našla jsem ho za pultem, smál se něčemu s Mariou. Ta mluvila ještě s nějakým zákazníkem, takže Alexe vnímala jen napůl.
,,Alexi!" Zavolala sem na něj. Cuknul hlavou a podíval se na mě. Přestal se smát, ale malý úsměv mu na tváři zůstal, tak nádhernej a milej...Blížil se ke mě a já se ani nepohla. Až když byl jen krok ode mě, spadla sem mu do náruče.
Přitiskla sem rty na jeho. Do úst mi jemně vnikl jeho jazyk. Uměl nádherně líbat. Pomalým, klidným tempem, nikam nechvátal. Takovej byl i jeho život.
Po chvíli svůj jazyk stáhl zpátky, ale ještě mi jemně skousl spodní ret. Podlamujou se mi kolena a stahuju ho s sebou na sedačku. Najednou oddělil svý rty od mých a já sem z toho zmatená. Ale on je hned jemně přitiskne na můj krk. Líbí se mi to:)
Chvíli po tom se nadobro odtáhne s omluvným pohledem v jeho krásných hlubokých očích.
,,Tohle je jenom sen, Isabel. Až se probudíš, já budu pořád pryč," připomíná mi můj vysněný kluk.
Po té větě se mi do očí navalí slzy, ale souhlasně kývnu.
,,Chci jen bejt s tebou, Alexi. Vim, že bych tady bejt neměla, vim, že to tim jenom zhoršuju, ale nemůžu si pomoct! Nemůžu bez tebe žít."
Jemně se usměje a vtiskne mi polibek na rty.
,,To je OK, Isabel," uklidní mě a obejme mě. Poskládám své velké tělo do jeho náruče. Miluju bejt v jeho objetí.
,,Nechceš jít někam do soukromí?" Zeptá se.
Rozhlídnu se kolem a uvědomim si, kde sme. I když je to můj sen a lidi kolem nejsou skutečný, mám v hlavě zakódováno, že Crashdown je rušný místo. Bude lepší jít někam jinam, kde bude víc soukromí na povídání, líbání,...nebo na cokoli jiného.
Zavřu oči a soustředim se. Crashdown se změní na můj pokoj. Okny do ložnice proniká sluneční světlo. Ležíme na posteli, mám položenou hlavu na Alexově hrudi a on má ruku obtočenou kolem mých ramen. O tomhle sem vždycky snila, i než Alex umřel. Každou chvíli sem na to myslela. Ale nikdy sme nedostali příležitost zažít to.
Políbí mě do vlasů a já se k němu přitulím ještě víc. Mohli bysme mluvit, o čemkoliv, ale já nechci. Chci tady jen ležet a prožívat jeho přítomnost. Zdá se mi, že by to takhle mohlo bejt navždycky...
Najednou bledne, začínám ho ztrácet. Přestávám se ovládat a volám jeho jméno. Šmátrám v mlze, která z něj zbyla...Vypadá to, že tahle bitva je nekonečná a já volám jeho jméno zase a zase...
V okamžiku sem zpátky ze světa, kterej je mi mnohem příjemnější než ten opravdovej, kde je Alex mrtvej, kde ho zabila Tess. Mám ho radši než ten svět, ve kterým je Max tak zaneprázdněný tím, že je král, že na mě zapomíná a neví, co potřebuju. Sem jeden ze čtyř, teda teď už jenom ze tří, mimozemšťanů na Zemi, který nikam nepatří a neustále sou loveni.
  
Máma se nade mnou shýbá. Z okna prosvítá narůžovělé světlo, musí zrovna vycházet slunce. Takhle brzy nikdo u nás doma nikdy nikdo nevstává. Ale ona u mě sedí a vlhkým ručníkem mi stírá pot z čela. Cítim pot na celým těle, začíná mi bejt zima.
Sleduju jí a dochází mi, že sem jí musela vzbudit svým voláním Alexova jména. Přikrývky mám rozházené, musela sem sebou hodně házet.
,,Díky," řeknu jemně. Podívá se na mě a chvíli mě přestane otírat. Usměju se na ní a ona mi úsměv vrací takovým způsobem, který se dá chápat jen jako láska.
,,Zase se mi o něm zdálo..." řeknu stejně jemným tónem jako předtím a ona se na mě bolestně podívá. Mezitím si uvědomim, že se stále víc vzdaluju světu, kterej mě obklopuje. Sem závislá na tom, jak šťastná se cítim ve svým snovým světě...
Ale uvědomila sem si, že sem zpátky v realitě, což mě přinutilo otočit se zády k mé mámě, abych skryla slzy, který mi najednou vytryskly z očí. Ještě chvíli čekala, ale nakonec tiše odešla. Pochopila, že se chci vypořádat se svými pocity sama.
Později sem se přinutila vstát z postele. Nikam sem nechvátala, nezajímalo mě, že už škola začala před dvěma hodinami a že Max už je dlouho pryč. Snídaně chutnala kysele, tak sem jí nejedla. V TV byly samý bláboly, tak sem na ní nekoukala. Máma se potlouká po domě, zřejmě přišla dřív z práce, aby na mě dohlídla. Ale po několika marných pokusech se už aspoň nesnaží mluvit se mnou.
Odpoledne sem šla za Kyleem do Crashdown, kde ze sebe oba můžeme dostat svůj vztek a podělit se o svůj strach s tim druhým. Po Alexově smrti a zjištění Tessiny zrady sou pro nás tahle setkávání důležitý. Pamáhají nám vypořádat se se vším.
Je to směšný - Alex byl jen jeden člověk, ale bez něj se mi zdá, jako bych ztratila všechny kamarády. Sleduju je, jak pracujou.
Liz ke mně necítí nenávist, ale stejně nemůžu říct, že je moje nejlepší kamarádka. Maria je teď s Michaelem jako nikdy dřív. Koukám na ně a vidim, že jim na sobě hodně záleží. Pozná se to jenom i z jejich pohledů, když jí Michael podává jídlo pro zákazníky. Pracujou a nevšímají si mě. Za chvíli Michael projde kolem našeho stolu a řekne mi, že vypadám příšerně. Zeptá se mě, jestli by mohl něco udělat, ale tváří se tak, že se mu do ničeho moc nechce.
Řekla sem, že ne a on odešel stejně rychle jako přišel.
Chodim k Alexovu hrobu každou noc, kdy můžu. Někdy se na něj jen apaticky dívám, někdy pláču a někdy k němu mluvim. Když nad sebou hodně přemýšlím, dělám si o sebe starosti. Copak je normální vidět mrtvý lidi? Ale většinu času sem za ten dar vděčná, utišuje nekonečnou bolest v mé hrudi.
Země na hrobu je pořád čerstvá. Konečky prstů se dotýkám náhrobního kamene. Nevim proč, ale cítim se mu tak blíž, i když vim, že tam dole neni už nic z Alexe. Jen kosti a možná tělo, který ho ukrývalo. Nic z jeho duše.
Usínám u hrobu. Až kolem půlnoci mě něco probouzí. Máma nade mnou zase stojí, ale ve tváři má tentokrát vztek. Třese se mnou.
,,Isabel! Báli sme se o tebe! Nemůžeš přece usnout na hřbitově! Mohlo se ti něco stát!"
Pokrčim rameny, nezajímá mě to. Samozřejmě, že mí rodiče neví, že ovládám síly, díky kterejm sem schopná spálit člověka jedinou myšlenkou. Díky svým schopnostem vím, že se zas tolik nebáli. Tuhle lidskou vlastnost z duše nesnášim.
Nemluvim, když mě zvedají na nohy a vedou mě do auta. Po příjezdu domů se převleču a zase o sobě přemýšlím. Jenže pořád nejsem schopná přijmout názory jiných. Max přišel do mé ložnice, aby mi popřál dobrou noc. Zdá se, že se tolik netrápí mojí změnou. Za to máma mě nutí povídat si s ní tak dlouho, že nakonec povolím a řeknu jí dobrou noc. Konečně odchází.
Tenhle den byl teda zatraceně dlouhej.

3. KAPITOLA
 Všechno se zhoršuje. Je to horší a horší a horší. Alex přichází čím dál tím méně a pořád mi opakuje, že to pro mě neni dobrý, že se potřebuju vrátit do normálu, dostat se přes to. Někdy přemýšlím, jestli je opravdu v mým podvědomí, protože to by znamenalo, že i já se přes to chci dostat.
Ale pořád vidim toho pravýho Alexe, kterej pro mě chce jen to nejlepší, okamžitě, i kdyby ho to mělo zasáhnout.
Myslela sem si, že ten den, kdy mě rodiče vezli od Alexova hrobu, byl dlouhej. Ale pořád se nemůže srovnávat s posledními dny. Je to živoucí peklo. Zadržuju svůj konec jak jen můžu, dělám domácí práce s klidem, jako by mě vždycky bavily, ale vim, že sem v depresi. Myslíte, že bych to dokázala vysvětlit psychiatrovi?,,Díky, paní XY, ale sem ufoun a tam začínaj všechny mý problémy." Jo, skvělý.
Max a Michael se mi snaží pomáhat, ale každý už má svůj vlastní život a neuvědomují si, že se cítim jinak, než si oni myslí. Michael a Maria se už tolik nehádají kvůli blbostem, jsou mnohem romantičtější. Jasně že se některý věci změnily, ale už se o to tolik nezajímám. Max se snaží dostat Liz zase na svou stranu, chce, aby mu zase věřila.
Kyle se stal mým překvapivě dobrým kamarádem. Snaží se mě dát dohromady, když to potřebuju, ale pomáhá to míň a míň. To, co potřebuju je Alexe, potřebuju ho nazpátek. Nikdy jsem se necítila takhle hrozně, dokud tady byl. Teď se cítim, jako bych nikam nepatřila, nebyla nikde vítaná. Nemůžu vrátit čas. Dusim se, utápim se ve vlastním neštěstí.
Takže sem přirozeně minulou noc musela udělat něco stupidního.

****************************************

,,Isabel!"
To je určitě volání nějakýho mýho obdivovatele, nepochybně je to jeden z těch pubertálních dementů. Jako obyčejně tomu nevěnuju pozornost.
,,Isabel!" 
Zopakuje ten blbec. Doběhne mě a snaží se se mnou udržet krok. Mrknu na něj koutkem oka. Poznávám Scotta Thompsona, opravdu nejhoršího z nejhorších. Jde vedle mě spolu s Malemudem a zbytkem fotbalových vypatlanců. Všechny znám jen zběžně. Kyle je bere jako svý kamarády. U někoho tak skvělýho, jako je on, je to absurdní, ale na druhou stranu mě to nepřekvapuje.
,,Co chceš, Scotte?" Zeptala sem se ho unaveně a pokračovala v chůzi přes hřiště. Věděla sem, že před školou na mě už delší chvíli čeká Max, Kyle, Liz a možná i Michael s Mariou.
,,Chci, abys se mnou šla dneska večer na mejdan," nabídl mi.
Chtěla sem to hned zamítnout, jako vždycky, ale něco mě přimělo zapřemýšlet o tom. Když nepůjdu, zbydou mi jenom domácí práce a budu zase celej den sama. Nejsem si jistá, jestli zrovna po tomhle toužim.
,,Jakej druh párty to bude?"
Nebyl si jistej, jak odpovědět. Čekal, jestli to někdo řekne za něj, ale to se nestalo.
,,Jak to myslíš?"
Nebaví mě chodit okolo, tak sem mu to řekla narovinu.
,,Jestli máš na mysli mejdan s dortem, balónkama, dárkama a nebo jde o alkoholovou a drogovou párty?"
Rozhlédl se kolem sebe a pak odpověděl:
,,Myslim, že to bude ta druhá možnost."
Usmála sem se na něj svým úsměvem Isabel Evansové, až z toho byl trochu v šoku.
,,Tak jo, Scotte, půjdu. Uvidíme se  v sedm."
Zapomněl zavřít pusu překvapením, ale kývnul.
,,Skvělý! Uvidíme se, Iz."
Chytila sem ho za rameno, když odcházel a po tom, co vyslovil mé jméno.
,,Sem Isabel, ne Iz. Nikdo mi tak nebude říkat, jasný?"
Vyplašeně zatřásl hlavou.
,,Promiň...Isabel."
Nechala sem ho jít a pokračovala v cestě. Neměla sem to dělat, ale nemohla sem si pomoct. Jenom moje rodina mi tak může říkat, a vlastně i Michael. Jedinej člověk mimo ně, komu sem dovolila říkat mi přezdívkami, byl Alex.

************************************

Rodiče sou někde venku s kamarády a Max je kdovíkde. Nejspíš s Liz, možná s Michaelem. To znamená, že sem nikomu nemusela vysvětlovat, kam jdu.
Scott se pro mě stavil v devět a večer začal nepřerušovaným monologem z jeho strany. Já jenom mlčela. Nechtěla sem ho ranit, ale opravdu se mi moc nechtělo mluvit. A taky ještě pořád nejsem připravená na novej vztah. Přišli sme na párty a on mě odkopnul jak rychle jen mohl. Věděl, že na něj kvůli tomu nebudu naštvaná.
Vrazila sem do opilýho Kylea, kterej se opíral o nějakou holku. Pochybuju, že vůbec znal její jméno. Bral Tessinu zradu hodně špatně. Skoro tak špatně, jako když sem já zjistila, že holka, která byla mojí nejlepší kamarádkou, zabila kluka, kterýho sem milovala...no nic.
Vzala sem si láhev piva, kterou mi někdo podal. Miluju pocit, když sem opilá. Nic si potom nepamatuju. Několik zamlžených výjevů, sex s kluky, který sem stěží znala. 
Jediná starost, kterou sem kdy při opíjení měla, bylo, abych náhodou neřekla něco o svém původu.
Z toho večera si vzpomínám na docela hezkého kluka, kterej mi nabídl odvoz domů a já přijala. V pořádku sem se dostala domu a našla Maxe, jak nervózně přechází po předsíni. Bál se o mě, věděl, že udělám něco stupidního a taky že sem udělala. Jenom kvůli tomu, abych se dostala z deprese.
Max poděkoval tomu klukovi, co mě přivezl a pomohl mi dopotácet se dovnitř.
,,Maxi..." začala sem na něj sladce mluvit, s nádherně opilým přízvukem.
Podíval se na mě pohledem bratra ochranitele.
,,Člověče, Iz, seš opravdu mimo. Kolik si toho vypila?"
Zapotácela sem se a ukázala mu 3 prsty.
,,Tři skleničky?"
,,Tři lahve!" Smála sem se.
Zarazil se a otočil se ke mně s tváří plnou děsu.
,,Iz, jestli sem byl já opilej z jedný skleničky, mohla bys ty po třech lahvích umřít!"
,,Nezajímá mě to," pokrčila sem rameny.
,,Iz, nechceš umřít, že ne?"
Sklonila sem hlavu a chvíli sem o tom přemýšlela.
,,Byla bych s Alexem," řekla sem nakonec.
,,S opravdovým Alexem. Ne s tim směšným v mý hlavě, kterej mi pořád říká, že je špatný, když ho vídám."
Max byl potom ještě ustaranější, to poznám.
,,Vídáš Alexe?"
Kývla sem a ukázala sem si na hlavu.
,,Tady. Přímo tady. Říká, že je část mého podvědomí. Myslim, že je to neni pravej Alex, protože se snaží odejít pryč. Jenže žádná část mě nechce, aby odešel!"
Brečím a sem přitisknutá k Maxově rameni. Objímá mě jako malý dítě.
,,Ššš, Iz, to bude OK. Ale nevzdávej to na tomhle světě, jo?"
Přikývnu.
,,Jo."
Max mi drží hlavu nahoře, naše oči se setkávají.
,,Isabel, slib mi, že se nezkusíš zabít."
Dívám se na něj dlouho a přemýšlím o tom, co chci. Ale nakonec mi dojde, že Max je můj domov stejně jako je Alex ten jedinej, kdo mi kdy rozuměl. 
,,Slibuju, Maxi."
Maxovi se uleví a políbí mě na čelo. Uložil mě do postele a na nočním stolku mi nechal pár aspirinů a sklenici vody. Z vlastních zkušeností věděl, že ráno budu moc slabá na to, abych nějak utišila bolest hlavy. Už nemluvíme a když odejde z ložnice, usnu stejně rychle jako sem se opila.


4. KAPITOLA
Vzbudila sem se a chtěla zase začít s výčitkami. Ale uvědomila sem si, že už si nemůžu ubližovat, ne po tom, co sem slíbila Maxovi. Protože i když si zasloužím cítit bolest, kvůli němu s tím musim přestat. Nechci ubližovat i jemu.
Tak sem se rozhodla odstranit svojí bolest.

************************************************************
Uběhly tři týdny a já sedim v mrákotách na posteli v nemocnici a cítim chemicky kyselou chuť hadičky, kterou mi někdo strká jícnem do žaludku. Max stojí vedle mě a netváří se zrovna šťastně. Rodiče přijdou za chvíli.
Ani nevim, co jsem si to vlastně vzala. Jednoduše sem zašla za nejznámějším drogovým dealerem v naší škole a dala mu peníze. Řekla sem mu, že chci zapomenout na svý problémy. Dal mi hrst prášků a řekl mi, co s nima. Neřekl, jak se jmenujou. Já je jenom s kývnutím přijala.
Chvíli bylo všechno v pohodě. Dlouhý procházky v poušti byly u mě, Maxe i Michaela normální. Takže se nikdo nestaral, kde sem tak dlouho. Ale začala sem mít problém, když sem to přestala mít pod kontrolou.
Nestačilo mi to. Mohla sem bejt zfetovaná jak sem chtěla, ale na svý problémy sem nezapomněla. Tak sem si vzala zbytek prášků najednou.
Vim, že sem udělal blbost. Drogy zabíjí, a kdyby mě Max nenašel, zabily by mě. Ale někdy se mi zdá, že to za to stojí. Za ty chvíle, kdy je všechna bolest pryč a já jen plavu v oceánu svobody a extáze. Žádný dvojsmysly.
Ale teď, když mi pumpujou žaludek, to taková sranda neni.
Max se zvedá, jde za Michaelem, Mariou, Liz a Kylem, který sou nepochybně v čekárně. Jde jim říct, jakou hovadinu sem udělala. A pak přichází rodiče, vynadat mi. Jako by nestačil Max...
Nestačil. Ještě jednou se ke mě otáčí, nahýbá se nade mnou a chvíli mu trvá, než začne mluvit.
,,Isabel, nemůžu uvěřit, žes to udělala!"
,,Naučila sem se takhle chovat od tebe, Maxi." Tak, Ledová princezna je zpátky. Přeju si, abych mohla říct, že sem se na West Roswell High naučila víc než jen jak bejt kur*a.
,,O čem to sakra mluvíš?!"
,,Vzpomeň si..´Jestli budu muset, řeknu našim, že bereš drogy´. Už chápeš?" Napodobila sem jeho řeč.
,,Samozřejmě že si na to pamatuju! Ale tim sem tě nechtěl nevést k týhle zasr*ný věci!"
,,Nemluv takhle, Maxi."
,, ´Nemluv takhle, Maxi?´" Napodobil mě.
,,To je všechno, co řekneš po tom, co ses málem zabila?! Něco si mi slíbila, Izzy! Dalas mi slib!"
Najednou vidim, jak se o mě bál. Bál se, že by mě mohl ztratit. Cítil, jak sám by zůstal na světě. Stejně jako se teď cítim já, bez Alexe.
Naklonila sem se k němu, abych ho objala.
,,Omlouvám se, Maxi. Nechtěla sem si ublížit, přísahám! Chtěla sem jenom zapomenout."
V jeho očích vidim, že zase začne se svýma poučkama. 
,,Ale, Iz, ty nechceš zapomenout! Kdybys zapomněla, Alex by se ztratil. Ale když na něj budeš vzpomínat, bude pořád žít."
Vyhýbám se pohledu jeho zkoumavých očí.
,,Nemůžu vzpomínat, Maxi. Bolí to, hrozně. Bolí to tolik, že se mi sevře hruď  tak, že...že nemůžu dejchat."
Max se na mě dívá a pohladí mě na tváři. Pak odejde, kdoví kam. Nejspíš za mámou a tátou.

*******************************
Michael a Maria mě dneska přišli navštívit. Sem tady jenom den, ale už teď je to na zbláznění.
Vypadá to, jako by se změnili, jako by už nikdy neměli bejt Michael a Maria z dřívějška. Sou jako jeden člověk, jako MichaelMaria. Snaží se nechovat jako pár, když tu tak sedí u mojí postele.
Miluju, jak hrozně se snaží. Ale musim je zastavit. Vůbec mi to nepomáhá a jim to taky neni zrovna příjemný, to poznám. Vim, jak se cítí. Stejně sem se cítila i já, když za mnou Alex nepřišel, protože se musel učit. Toužila sem bejt v jeho objetí.
,,Lidi, vzdejte to," říkám jim unaveně, ani se přitom na ně nepodívám. 
Michael se na mě pobaveně podívá.
,,Vzdát co, Iz?"
,,Přestaňte dělat, že nejste pár, když každej na planetě ví, že ste." Na chvíli sem se odmlčela a uvědomila si, co sem řekla. Černej humor. Zjistila sem, že když ho používáte, lidi se pak míň ptají, jestli sem v pohodě.
Podívali se jeden na druhýho a po zbytek návštěvy se mi zdálo, že neovládnou ty impulsy, že se musí dotknout jeden druhýho a že si chtějí bejt blízko. Nemůžu říct, že mě nebolelo vidět to. Věděla sem, že mají něco, co sem taky mívala. Ale už nikdy mít nebudu.
Asi hodinu předtim, než skončily návštěvní hodiny, Maria s Michaelem odešli. Max si ke mně přišel na chvíli sednout, ale nechtěl mluvit a mě pořád bolelo v krku od tý hnusný trubičky, takže sme jenom strávili chvíli ve společnosti toho druhýho. Max odešel, když se objevil Kyle. Mluvili sme spolu.
Zejtra půjdu domu. Je to vtipný - kdybych si měla vybrat, mohla bych bejt stovky mil od rodiny a tolik bych je nepostrádala. Ale teď mám problém se s tim vypořádat.
A to je muj problém, nebo snad ne? Myslim vypořádání. Protože, upřímně, na to kašlu. Kdybych se snažila vypořádat se s tim, nikdy bych neudělal to, co sem udělala. Nebo aspoň ne všechno.
Proč se vůbec starám o to, kdy půjdu domu? Měla bych jenom hledat cestu, jak se s tim vypořádat, neměla bych? Nic se nezmění tim, jestli ležim tady na posteli nebo doma na gauči.
S těmahle myšlenkama kroužícíma v mysli sem usnula

*************************************
Dneska sem doma, ale máma s tátou mě sledujou jako jestřábi. Chtěla bych trochu snít, ale nemůžu, dokud je mám pořád tak nablízku.
Sedim na stole a přemejšlim. Najednou mě upoutá fotka na okraji desky stolu. 
Sem tom já a Alex, na plese. Zrovna sme se nedívali. Někdo nás zachytil zrovna, když sme byli ponořený jeden do druhýho. Myslim, že to bylo těsně předtim, než sme se políbili. Bože, kdybych věděla, jak málo času máme, líbala bych Alexe Whitmana už mnohem dřív.
Zajímá vás, co se stane, když vejdete do snu mrtvýho člověka? Víceméně nic. Jenom to dá hodně zabrat, než se tam dostanete. Kdyby teď vešli do ložnice máma nebo táta a viděli mě, jak spim s Alexovou fotkou v ruce, mysleli by si o tom asi svoje.
Pomalu jdu k posteli a tisknu fotku v rukou. Lehnu si co nejpohodlněji a položim ruku na fotku. Zavřu oči a snažim se na něj myslet, jenom na něj, snažim se zapomenout, že už nežije. 
Ještě sem napůl vzhůru, když dovnitř vejde máma. Chvíli čeká a když vidí, že spim, slyšim jenom kliknutí dveří, jak odešla.
O tři hodiny později přijímám porážku se slzami. Nevim, co se stalo, ale nemohla sem se k Alexovi dostat.
Ignoruju večeři a máma mi jí přináší. Nic nesnim. Kolem desátý Michael proleze oknem do mý ložnice. Jen těžko zvedám hlavu a dívám se n něj. Max ho určitě poslal. Lehne si vedle mě na postel. To mi dodá pocit tepla a bezpečí, kterej cítim jenom s nim a s Maxem. Tak hrozně se o mě starají. Mě samotnou nezajímá, co se mnou bude, ale je to zajímá.
,,Max říkal, že ti neni nejlíp," poznamená. Slyšim v jeho hlase starostlivost, kterou zakrývá tónem, kterej jako by se o muj stav vůbec nezajímal.
,,Jedna nula," zamumlám bez emocí.
,,Co?"
,,Jedna nula," zopakuju hlasitěji.
,,Max tě poslal. Jeden bod pro Isabel, žádnej pro Michaela." Pořád sem na něj nepohlédla.
,,Podívej, Isabel, Maxwell mi řek, že ti neni dobře. Byl to muj vlastní pitomej nápad, jít sem a zkusit s tebou promluvit!"
Je naštvanej, ale překvapivě, ještě se nezvednul k odchodu. Ale mě to tolik nepřekvapilo. To je prostě Michael. Myslim, že je to lepší než u Maxe. Ten se sice pořád tváří jako že nic, ale dokáže vzplanout jako nikdo, když musí.
,,Promiň," řekla sem mu s použitím podobně bezzájmovýho tónu jako předtim použil on.
Michael se posadil a zadíval se na mě, na moje tělo. Ležela sem na boku, čelem k němu. Uvědomila sem si, že sem jenom minimálně oblečená, jako vždycky v noci. Ale nezdá se, že by ho to nějak rušilo, protože ať už náš Osud říká cokoli, Michael a já sme jako sourozenci a nejlepší kamarádi dohromady neni mezi náma žádný sexuální napětí.
,,Isabel, máme o tebe strach."
,,My?" Ptám se. Nikdy sem nebyla k Marie a Liz moc milá a nemyslim, že by se jim stejskalo, kdybych zmizela ze zemskýho povrchu. Postrádali by jenom Maxe a Michaela.
,,Marie a Liz se po tobě stejská, Isabel, to je jedno, co i myslíš. A víš, že Max a já, my oba...bojíme se o tebe. Moc."
Jen vtipný, jak nezmínil Kylea. Jejich vztah je postavený na tom, že Michael se začne okamžitě dívat jinam, jakmile se Kyle objeví v jeho zorném poli.
,,Hm."
Michael se snažil bejt slušnej, ale oba víme, že proto nepřišel.
,,Chtěla ses zabít, Iz?"
,,Ne."
,,Isabel, možná si to nepřiznáváš, ale tys to chtěla udělat." Michaelovi nikdy neříkejte jinak než ostrej.
,,Jestli dál pudeš touhle cestou, umřeš."
Neodpovídám.
,,Co je špatně, Isabel, co? Co je tady na tom světě tak špatný a hrozný, že ti už nestojí za žití?!"
Tak to je poslední kapka, sedám si, jak mnou probíjí vztek jako elektřina. Vztek na všechny lidi za to, že mi nerozumí, vztek na celej svět za to, že je Alex pryč, všechen vztek, kterej sem v sobě zadržovala měsíce.
,,Co si sakra myslíš, že je asi tak špatně, co, Michaele? Muj kluk je mrtvej! Je nenávratně, nevždycky pryč, mrtvej! Jo, a taky ten nedůležitej fakt, že nejsem z týhle planety! Vy, všichni tady, víte, jaký budou vaše životy. A teď, po tom, co umřela láska mýho života, se mě ptáš, co je špatně?! Bože!"
Seděli sme vedle sebe chvíli, upřeně mě sledoval. Po chvíli sem to už nemohla snést, nechtěla sem už mluvit, už nikdy.
,,Jdi."
,,Co?"
,,Odejdi, prosim."
,,Ne, Isabel, sou věci, se kterýma se musíš srovnat. Vim, že nejsem ten správnej, kdo by ti moh pomoct. Ale neni tady nikdo jinej, kdo by mohl, krom nás. A ty se s tim budeš muset srovnat, dřív nebo pozdějc."
,,Jdi odtud pryč, Michaele."
,,Mluv, Isabel. Až pak odejdu."
,,Běž pryč. Běž to dělat s Mariou, nebo co to vlastně děláš ve volným čase."
Když sem ty slova vyslovila, došlo mi, co sem udělala. Michael se chladně otočil a ještě předtim se na mě překvapeně podíval. Překvapenej pohled ale hned vystřídal vztek. Vylezl oknem a ještě sem slyšela jeho kroky, jak se rychle vzdalujou.
Nenávidim se za to. Nechtěla sem ho zranit. Jenom sem potřebovala bejt sama a on by jinak neodešel.
Jo, to je to pravý, Isabel, něco si nalhávat. Je to milý, hezký zakrytí faktu, že sem zranila city svýho nejlepšího kamaráda.
Přála bych si, abych někdy dokázala předem přemejšlet nad tim, co se chystám říct.