======================================= .: Roswell: Portál Fanoušků :. - http://www.roswell-serial.cz - ======================================= ::SIGNIFICANT OTHERS:: ::JINÍ DŮLEŽITÍ:: ======================================= Překlad: Kathy B. ======================================= Poznámka: bez kontroly ======================================= {Vidíme Isabel a Jesseho, jak se objímají a vášnivě líbají. Náhodou se potkávají i na ulici a významně se na sebe usmívají. Večer mají schůzku v kině, Isabel je dojatá filmem, který sledují, Jesse jí půjčuje kapesník. Vidíme je, jak vycházejí z kina a baví se o filmu, který právě shlédli.} Isabel: Nemůžu uvěřit tomu, že si ho vzala. Jesse: Milovala ho. Isabel: Opravdu ho moc milovala. Jesse: I když byl tělesně postižený. Isabel: A tak strašlivě zraněný. Jesse: Na tom jí nezáleželo. Byla tak silná, že ho dokázala vidět takového, jaký v minulosti skutečně byl. Isabel: (Usmívá se) Mám ráda staré filmy. Hlavní hrdina v nich vždycky chytí zloducha nebo vyhraje válku nebo se ožení a žije šťastně až do smrti. Chtěla bych, aby to tak mohlo být i v opravdovém životě. Jesse: Může to tak být. {Později, doma u Evansových. Isabel se dotkne fotografie, na které je ona s Jessem, a vstoupí do jeho snu. Snu, ve kterém jsou oba v Paříži a stojí v hotelovém pokoji u okna, kterým je vidět na Eiffelovu věž. Jesse poklekne a žádá Isabel o ruku. Skutečná Isabel sedí jako nezúčastněný divák u stolku opodál.} Jesse: (Ve snu) Isabel, vezmeš si mě? Isabel: (Ve snu) Ano. Isabel: (Ohromeně) Panebože! Panebože… {Následující den si Isabel prohlíží ve výloze klenotnictví snubní prsteny, když se objeví Alexův duch. Vidí ho však jenom Isabel.} Alex: Na pár dnů jsem pryč a ty se už díváš na snubní prsteny. Isabel: Alexi… kde jsi byl? Chyběl jsi mi. Alex: Přál bych si, abys mě tak milovala, když jsem byl naživu. Isabel: Alexi… Alex: Dělám si legraci. To byl vtip, opravdu. {V Crashdown Café se Liz dohaduje se svým otcem, který v kuchyni připravuje jídla.} Liz: Čili a párek v rohlíku. Pan Parker: Co hranolky? Liz: (Ironicky) Řekla jsem snad hranolky? {Přichází Maria, Liz odchází posbírat použité nádobí.} Maria: (K panu Parkerovi) Toast s míchanými vajíčky, máslem a slaninou. Pan Parker: Hned to bude. {Maria jde za Liz.} Maria: (K Liz) No, jak víš, já tady taky pracuju. Liz: No fajn. Možná bychom mohli zahájit stávku, vypálit kuchyň a osvobodit otroky. Maria: Život s tebou začíná být dost nesnesitelný. Liz: Vždyť mě může vyhodit. Maria: Nebo by tě mohl zabít. Liz: Koukej, na takové diskuse už je trochu pozdě, protože pracuju asi tak 90 hodin týdně, takže nemám čas na to, abych někam chodila nebo něco udělala. A jak víš, do konce týdne asi umřu tady z těch mastných výparů. A pořád mi hrozí, že mě pošle do nějaké internátní školy. Maria: A nemůže to být třeba kvůli tomu, že jste s Maxem přepadli obchod? Liz: Víš, že jsme ho nepřepadli doopravdy. {Alex a Isabel jdou po ulici a povídají si. Nikdo jiný kromě Isabel Alexe nevidí.} Alex: Znáš ho jen pár měsíců, Isabel. Isabel: Alexi, přece si s tebou o něm nebudu povídat! Alex: Jsem mrtvý. Už mě netrápí žádná žárlivost. Isabel: No tak dobře. Pravda je taková, že jsem k nikomu nikdy nic takového necítila. To je poprvé, kdy si umím představit, že bych s někým strávila zbytek svého života. Alex: Au, tak tohle se mě teda vážně dotklo. {Do Crashdown Café přichází zjevně unavený Michael, políbí Mariu a usadí se v boxu.} Maria: Dobré ránko. Michael: Dobrý. Maria: Dlouhá noc? Michael: Nekonečná. Nejsem dneska na rozpisu? Maria: Ne, dneska máš školu. Jsme pořád ještě domluveni na sobotu? Michael: Jasně. Co se má dít v sobotu? Maria: Rande, vzpomínáš? Romantická večeře, jenom ty a já. Michael: No dobře. A co - - co je dneska za den? Maria: Dneska je čtvrtek. Potřebuješ se vyspat. Michael. Potřebuju lívance. {Přicházejí Michaelovi kolegové z práce.} Fly: To zní dobře. (K Marii) Přines to dvakrát a pro mě černou kávu. George: Ahoj, zlato, jak se máme? Přines mi vejce natvrdo, plátek pšeničného chleba a tu největší sklenici mléka, co tady máte. A ještě jednou to samé, bez másla, se slaninou. Díky. Monk: Francouzský toast. Steve: Pro mě taky, s párkem a slaninou. Monk: A pomerančový džus pro všechny a vodu. Michael: A taky kafe. Maria: Víš, pokud chceš spát, neměl bys pít kávu. Michael: Se smetanou, prosím. {Maria se na něj významně podívá a s objednávkami odchází.} Steve: (K Michaelovi) To je ona? Tvoje holka? Michael: To je ona. Fly: Řekl jsi jí někdy, aby si na sebe vzala tu uniformu i po službě? {Do Crashdown Café přichází Isabel.} Maria: (K Isabel) Co potřebuješ? Isabel: Jen jsem si tady měla něco vyzvednout. {Michael se svými spolupracovníky se hurónsky smějí.} Isabel: Michael se směje? Maria: Zjevně ano. Chceš něco k pití? Isabel: Ne. Hmmm… můžu se tě na něco - - Maria: - - zeptat? Isabel: Mm-hmm. Kdyby tě Michael požádal o ruku, souhlasila bys? Maria: Ó! {Maria upustí talíř, který držela v ruce. Michaelovi přátelé tleskají.} Maria: Je něco, co bych měla vědět? Isabel: Ne. Ne, ne, ne. Jenom dělám do školy takový sociologický výzkum. Maria: Aha, tak tvoje škola chce vědět, jestli bych si vzala mimozemšťana? Isabel: Zapomeň na to, že je mimozemšťan. Předstírej, že tady nejde o nic takového. Jak dlouho, myslíš, by mělo trvat období dvoření předtím, než je společensky únosné uspořádat svatbu? Maria: Ten párek je asi opravdu zamilovaný, co? Isabel: Dobře, předpokládejme, že je velice zamilovaný. Maria: A věděli od prvního okamžiku, kdy se setkali, že chtějí být spolu? Isabel: Předpokládejme, že ano. Maria: No, já myslím, že počínaje první sekundou druhé minuty se klidně můžou vzít. {Isabel vypadá překvapeně. Záběr na Michaela, kterému právě zaskočilo. Jeho přátelé ho poplácávají po zádech, všichni se nevázaně smějí.} Maria: (S pohledem na Michaela) No ale říkám ti znovu, že já jsem beznadějný romantik. {Pan Evans a Jesse jdou spolu do kanceláře pana Evanse a po cestě spolu hovoří.} Pan Evans: Já říkám jen to, že Roswell není právě místo, kde by se dalo zažít dobrodružství. Jesse: Po New Yorku jsem se rozhodl trochu zpomalit. Pan Evans: Tak tady rozhodně zpomalíš. Jenže to se hodí tak pro člověka ve středním věku, který má rodinu. Tebe to tady musí nudit. Jesse: Vůbec ne. Pan Evans: Takže tě tady něco drží. Žena? Jesse: Neměli bychom se vrátit k tomu případu? {Jesse otevře dveře kanceláře a uvidí Isabel, která sedí na otcově stole. U okna stojí Alex, kterého opět vidí jen Isabel.} Jesse: Isabel. Rád vás zase vidím. Isabel: Pane Ramirezi, taky vás ráda vidím. Ahoj, tati. Pan Evans: Ahoj, Isabel. (Políbí Isabel) Co tady děláš? Isabel: Měla jsem volno, tak jsem se rozhodla, že ti přinesu oběd. Pan Evans: (Políbí Isabel) Iz, andílku, to je báječné. Isabel: (Nahlíží do papírového sáčku) Je tu sýrový sendvič a…. ach ne, oni popletli objednávky. Pan Evans: Co je to? Isabel: Myslím, že okurky, růžičková kapusta a něco zvláštního na tom kulatém syrském chlebu. Pan Evans: Proboha, ne. Isabel: A ještě čočková polévka. Pan Evans: Já si jdu dát vedle kuřecí křidýlka. Dáte si vy dva něco? Jesse: Jestli tohle nechcete, já bych si to dal. Pan Evans: Ty máš teda odvahu. Za minutku jsem zpátky. {Pan Evans odchází.} Jesse: To bylo chytré. Isabel: Potřebovala jsem s tebou mluvit o samotě. Jesse: V kanceláři tvého otce? To je riskantní. Ale sexy. {Isabel a Jesse se obejmou a líbají se.} Isabel: Jesse, musím s tebou mluvit. Jesse: Já s tebou taky. Isabel: Jesse, jen jsem chtěla říct, že jestli máme pokračovat v našem vztahu, musí to být teď. Nemůžu ti slíbit nic, co bude zítra, a potřebuju, abys tomu rozuměl. Jesse: Oh… Isabel: Co jsi mi chtěl říct? Jesse: Zhruba asi tak opak. Slečno Evansová, já chci - - prostě vás chci milovat v plném světle. Alex: Podivín. Jesse: V přeneseném slova smyslu. Podívej, i když se známe jen několik měsíců, zdá se mi, že tě skutečně znám. Připadá mi, jako kdybych o tobě věděl všechno. A jsem pyšný na to, že tě znám. Jsem pyšný na to, že tě miluju, a chci, aby to věděl celý svět. Už se nechci dál schovávat. Alex: Ten chlapík je vážně dobrej. {Scéna se mění, vidíme Isabel a Alexe, jak sedí na ulici na lavičce a povídají si.} Isabel: Jsem prokletá. Alex: Isabel… Isabel: Opravdu jsem. Jsem prokletá. Alex: Nejsi. Isabel: Jen se podívej, co se stalo tobě - - zavraždil tě mimozemšťan. A pak Grant, jediný další člověk, se kterým jsem se zapletla, byl zabit tou směšnou medúzovitou věcí. Alex: Jak jsi řekla, Jesse měl sen. Sny nejsou skutečné. Nepožádá tě o ruku. Byla to jenom myšlenka, která mu proletěla hlavou, tak to nech být. {Isabel vidí na protější straně ulice Jesseho v klenotnictví, jak vytahuje z kapsy krabičku a baví se s prodavačem.} {Max a Liz jdou spolu po ulici.} Liz: Chci se odstěhovat. Max: A co potom? {Liz se zavěsí do Maxe.} Liz: Budeme bydlet spolu. Copak bys to nechtěl? Max: Chtěl, ale ze správných důvodů. Liz: A být spolu je dostatečně správný důvod? Víš, mohli bychom prostě dneska večer odjet a najít si nějaké místo… Max: Stálo by to moc peněz. Liz: Najdeme si práci. Max: A co tvoje rodina, Liz? Úplně by to zničilo tvoji mámu a tátu. Liz: Vždyť oni ničí nás. Max: Liz - - Liz: Ničí, Maxi. Nebo spíš můj táta. Jak ti mám pomoct najít tvého syna, když ani nemůžu být s tebou? {Max a Liz se zastaví a dívají se jeden druhému do očí.} Max: Jsi se mnou… Pořád. Pořád. {Liz a Max se objímají.} {Liz se po schůzce s Maxem vrací domů oknem a tajně vyslechne hádku svých rodičů.} Paní Parkerová: Jeffe, nemůžeš ji zamykat 24 hodin denně. Pan Parker: Vždyť já už ani nevím, kdo ona je. Stal se z ní úplně jiný člověk! Paní Parkerová: Už to není malá holčička. Pan Parker: To vím. Paní Parkerová: No tak se k ní tak přestaň chovat - - Pan Parker: Já se k ní nechovám jako k dítěti! Paní Parkerová: (Rozrušeně) Chováš se k ní jako ke zločinci! Pan Parker: (Důrazně) Však taky byla ve vězení. Paní Parkerová: Mluvíme o Liz nebo o tobě? Pan Parker: Mluvíme o tom, jak se postarat, aby byla naše dcera v bezpečí. Paní Parkerová: Copak ti to nedošlo? Ona od nás odejde. {Isabel čeká před kinem na Jesseho a hovoří s Alexem, kterého vidí jen ona sama.} Alex: Jestli vytáhne z kapsy prstýnek, nesmíš hned změknout. Isabel: Neodcházej. Alex: Ne, je to na tobě. Ty to dokážeš. Prostě řekni ne. {Přichází Jesse.} Jesse: Myslel jsem, že se máme setkat na balkóně. Není tohle trochu riskantní? Isabel: Já to nedokážu. Jesse: Stalo se něco? Někdo na to přišel? Isabel: Ne. A ani nepřijde. {Isabel se obrací k odchodu, Jesse ji zadrží.} Jesse: Počkej. Počkej. Počkej chvilku. Isabel: Je konec. Jesse: Isabel, vždyť jsme právě začali… Isabel: Nevolej mi. Nepokoušej se se mnou setkat. Jesse: Musím vědět, co se stalo. Co se změnilo? Isabel: Nech mě odejít. Jesse: Prostě počkej. Ať už se změnilo cokoli… poslouchej mě. Ať už se změnilo cokoli, překonáme to. Isabel: Jistě, překonáme to, protože nebudeme spolu. Jesse: Co to má znamenat, Isabel? Musíš mi to vysvětlit. Dlužíš mi vysvětlení. Isabel: Dobře. Fajn. Tohle nikam nevede. Náš vztah nikam nevede, jasné? Je mi osmnáct. Chci chodit na vysokou, chci si užívat. A co tady děláš ty, Jesse? Přijel jsi navštívit svou matku a už jsi tady zůstal. Promoval jsi s výborným prospěchem na Harvardu. Mohl bys pracovat pro ty nejlepší právnické firmy. Jestli tady zůstaneš, zahodíš svou budoucnost, protože my dva nemáme společnou budoucnost. Jesse: Ale já tě miluju, Isabel. Isabel: Ne, nemůžeš, nemiluješ. Ty mě prostě nemůžeš milovat. {Isabel odchází od zmateného Jesseho, za rohem stojí Alex, Isabel ho obejme a pláče.} {Kyle se chystá do práce, otevře dveře a uvidí za nimi stát plačící Isabel.} Kyle: Ježíš… klepala jsi? Isabel: Ne. Kyle: To se tady schováváš? Isabel: Ne. Kyle: Co - - co se stalo? Počkej, jsi v pořádku? Pojď sem, pojď dovnitř. (Isabel vejde) Co se stalo? Chceš vodu nebo něco? Isabel: (Utírá si slzy) Ne. Kyle: Tak se… posaď. (Isabel si sedne) Chceš o tom mluvit? Isabel. Ne. Kyle: (Zmateně) No dobře, dobře. Isabel: Nepřijdeš pozdě do práce? Kyle: Na to zapomeň. To je… co se teda stalo? Isabel: (Smrká) Rozešla jsem se s Jessem. Kyle: Proč? Isabel: Protože to nikam nevede. Protože ho do toho nemůžu zatáhnout. Prostě nemůžu. Kyle: (Posadí se vedle Isabel) A čeho se bojíš? Co si myslíš, že se stane? Že Jesse uteče? Isabel, copak někdo z nás, kdo o tom ví, někdy od tebe utekl? Jmenuj někoho. Prostě mu to dovol. Dovol mu, aby se s tím vypořádal. Isabel: Nemůžu. Když zemřel Alex, já, Max a Michael jsme se dohodli, že už nikdy nikomu neřekneme pravdu. Kyle: Tak s nimi promluv. Myslím, že tomu porozumí. Isabel: No dobře. {Isabel i Kyle se úlevně rozesmějí.} {V Michaelově bytě. Max sedí u stolu, Michael pojídá kuřecí stehýnka politá tabaskem.} Michael: Nemůžete spolu bydlet. Musel bys odjet do jiného státu, aby ses vyhnul jejímu tátovi. A chceš odjet do jiného státu, aby z tebe byl únosce? Max: Já nevím. Michael: Myslel jsem, že na prvním místě v žebříčku tvých kriminálních činů je ozbrojená loupež. Max: Zpomal. Michael: Mluvím moc rychle nebo co? Max: Já a Liz. Prostě trochu zpomal a uklidni se. Michael: Tak ubereme plyn. V pohodě. Dáš si pití? {Do bytu vrazí rozčilená Maria.} Maria: Kde jsi byl? Michael: A kde jsem asi tak měl být? Maria: Měli jsme spolu dneska ve škole poobědvat. Michael: Dneska je sobota. Maria: Ne, dneska je pátek. Haló. Kde jsi? Michael: Já jsem právě tady. Kde je sobota? Maria: Co, chlapci, zase zachraňujete svět před mimozemskou invazí? Michael: Zachránilo by mě to před tebou? Max: Já jdu. {Max si vezme bundu a odchází. Maria se rozmrzele dívá na Michaela.} Michael: Nedělej to. Maria: A co dělám? Co dělám kromě toho, že se divím, kam zmizel můj kluk? Michael: Řekl jsem, že jsem tady. Maria: A to jako spíš? Nebo ses právě vzbudil nebo jdeš spát? Nebo jsi v práci nebo ve škole. Nejsi jedině se mnou, Michaeli. A i když se mnou jsi, připadá mi to, jako kdybys se mnou ani nebyl. Michael: Ale jsem. Maria: Ne, to nejsi. Michael: Všechno, co dělám - - práce, zlepšování známek, jak se snažím být s tebou - - dělám proto, abych si tě zasloužil. Tak co chceš, abych udělal? Řekni mi to. Udělám to. Maria: Chci prostě chvíli tvého času. Několik chvil. Například chci, abychom se zítra večer bavili. Michael: Zítra večer? Maria: Ano. A prosím, prosím pěkně, mohl bys vyprat povlečení? Michael: Dobře. Jistě. (Vstane a obejde Mariu) Ty a já, zítra večer, pobavíme se. Slibuju. Maria: Skutečně slibuješ? Michael: Slibuju, slibuju. {Michael políbí Mariu na tvář.} Maria: Můžu dostat něco k pití? Michael: (S pohledem upřeným na lednici) Sakra. {Michael uvidí poznámku, kterou si nechal na lednici. Týká se domluveného zápasu v kuželkách s jeho kolegy v sobotu večer.} Maria: Co je? Michael: Nevím, jestli mám pití v lednici, ale podívám se. (Otevře lednici) Jo, mám. {Michael vyndá láhev z lednice.} {Max a Liz spolu sedí na zemi ve školním kumbálu a hovoří.} Max: Chci si promluvit s tvým tátou. Chci, aby to pochopil. Liz: Myslím, že ho zrovna teď nezajímá nějaké pochopení. Max: Proč, co se stalo? Liz: Nevím. Když jsem se minulý večer vrátila domů, dohadovali se ohledně mě. Táta byl prostě - - nevěděla jsem, že dokáže být takový. Max: Jaký? Liz: Zapomeň na to. Je to hloupost. Nechci tě tím zatěžovat. Max: No tak, klidně mě můžeš zatěžovat. Myslím, že to zvládnu. {Učitel Seligman otevře dveře a uvidí Maxe a Liz.} Liz: My si jen povídali. Pan Seligman: Jistě. A rosili okna. Liz, odejděte. (Liz odchází) To nebyl moc chytrý tah, Maxi. Max: Jenom jsme si povídali. Pan Seligman: (Ironicky) A plánovali bankovní loupež? {Isabel je v kuchyni se svými rodiči, připravují jídlo.} Paní Evansová: Tak Max bydlí s Michaelem? Isabel: Spíš se tam vetřel. Paní Evansová: Vetřel? A má tam svoje věci? Kde tam spí? Platí mu nájemné? Isabel: Proč prostě nezkusíme se o Maxovi nebavit? Pro jednou, jen dneska večer. Můžeme? Pan Evans: (K paní Evansové) Tomu asi neuvěříš, ale budu se muset zase poohlédnout po novém právníkovi. Paní Evansová: Někdo odchází? Pan Evans: Jesse. Paní Evansová: Co? Zlato, říkal jsi, že je to nejlepší právník, jakého tvoje firma kdy měla. Pan Evans: Zjevně je pro moji firmu až moc dobrý. Vrací se zpátky do New Yorku. {Isabel vypadá zděšeně.} Paní Evansová: Do New Yorku? No, doufám, že ti to oznámil slušně. Pan Evans: To je právě to. Dneska odpoledne prostě jen tak odešel z kanceláře. To se mu vůbec nepodobá. Isabel: No, víte, vlastně jsem si ve škole zapomněla nějaké učebnice. Jsem úplně - - nejsem - - omlouvám se. Brzy se vrátím. Paní Evansová: Isabel? Zlato, a co večeře? Isabel: Vrátím se. {Isabel odchází.} {V Crashdown Café pan Parker připravuje jídlo, Liz a Maria si povídají.} Maria: Jsi v pořádku? Liz: Jsem. Proč? Maria: Děláš mléčný koktejl ze sýra. (Liz si zoufale zakryje rukama obličej) Drahoušku, co je? Co, co, co? Liz: Nic. Jen nevím, jestli jsem naštvaná nebo nepříčetná nebo co. Maria: Naštvaná jako opravdu naštvaná? Liz: Jo. Maria: No, já nevím. Řekla jsi "nepříčetná". Myslela jsem, že možná se měníš z naštvané v bláznivou. (Liz se otočí a podívá se na Mariu) No dobře. Jsi naštvaná. Na co? Liz: Na neschopnost. Maria: Max je… Liz: Ne. Jen - - cítím se tak bezmocná. Nevím, jestli bych prostě neměla na všechno vykašlat. Maria: Sebevražda? Liz: Přestaň, prosím tě. Přestaň. Potřebuju, abyste všichni přestali, ať se můžu aspoň v klidu nadechnout. {Max vejde do Crashdown Café, z kuchyně vyjde pan Parker, jde k Maxovi a ukazuje na něj prstem.} Pan Parker: (Křičí) Ne, nechoď sem! Nechoď sem! Maxi, okamžitě odejdi! Max: Pane Parkere, chci s vámi jen na chvíli mluvit. Pan Parker: Zmiz, nebo tě vyhodím. Liz: Tati. Max: Pane Parkere, já si myslím, že kdybychom si prostě promluvili - - Pan Parker: (Strčí do Maxe) Řekl jsem, abys odešel. Liz: Ne, tati. Přestaň. Max: Dobře. Odcházím. {Max odejde.} Liz: (K panu Parkerovi) Já tě nenávidím. {Isabel klepe na dveře domu Ramirezových, dveře se otevřou a objeví se paní Ramirezová.} Isabel: Paní Ramirezová? Dobrý den. Já - - já potřebuju mluvit s vaším synem. Jsem Isabel. Paní Ramirezová: Pojďte dál. Isabel: Díky. {Isabel vejde dovnitř.} {Jesse a Isabel jsou spolu na zahradě za domem Ramirezových, kde je i Alex, ale opět ho vidí jenom Isabel.} Isabel: (Obdivuje zahradu) To je nádhera. Jesse: To je pýcha a potěšení mojí matky. Isabel: Myslela jsem, že tvoje. Jesse: Ne, já se neohýbám dostatečně svižně podle jejích přání. (Zastřihuje nůžkami keře) Měli bychom si promluvit. Isabel: Nechceš nejdřív dát pryč ty nůžky? (Jesse odloží nůžky) Nechci tě ztratit. Jesse: Isabel, ty ses se mnou rozešla. Isabel: Já vím. {Isabel a Jesse se obejmou.} Jesse: Možná bychom si mohli zajít zítra na večeři. Isabel: Na večeři? Jesse: Myslím, že bychom oba dva měli vyložit karty na stůl. {Max a Michael hrají v Michaelově bytě stolní hokej, když se ozve zaklepání.} Michael: Pojď dál. Je otevřeno. (K Maxovi) Prohráváš. {Vejde Isabel.} Isabel: Musím s vámi mluvit. Michael: No dobře. Ale urychli to. Mám před sebou náročný večer. Max: Co se děje, Iz? Isabel: No, tak já to zjednoduším. Stejně si nemyslím, že by o něco opravdu šlo. Jen vám to chci říct a vy můžete reagovat. (Michael s Maxem se na sebe významně podívají) Je - - je někdo, komu chci o nás říct. Michael: No, jsem rád, že si nemyslíš, že by o něco opravdu šlo. Max: Kdo je to? Isabel: Jmenuje se Jesse Ramirez. Oba ho znáte. Je to - - Max: Ten právník, co pracuje pro tátu? Isabel: Jo. Max: A proč mu to chceš říct? Isabel: Protože jsme se dost sblížili. Max: Sblížili? Isabel: Jo, sblížili. Max: To znamená, že ty a on jste - - Isabel: Zapletli jsme se spolu. Michael: Jsi těhotná? Isabel: Ne! A ani jsme spolu nespali. Michael: Viděl tě někdy, jak používáš svoje schopnosti? Isabel: Ne. Michael: Tak proč se o tom vůbec bavíme? Max: Proč mu to musíš říct? Isabel: (Dívá se střídavě na Michaela a na Maxe) Nemusím, ale chci. Chci, aby to věděl, protože k němu chci být upřímná. Miluju ho a chci, aby o mně věděl všechno. Nechci se schovávat. (Michael vrtí hlavou) Copak si neuvědomujete, jak je pro mě ponižující přijít sem a žádat vás o dovolení, abych se mohla otevřeně bavit se svým přítelem? Můžete si sami sebe aspoň na chvilku představit na mém místě? Michael: Řeknu to jednoduše. Isabel, jsem rád, že máš přítele. Gratuluju. O té mimozemské věci prostě zalži. {Michael odchází.} Isabel: On odjede, Maxi. Jestli k němu nebudu upřímná, odjede. Max: Jak dlouho jste vy dva… Isabel: Tři měsíce. Ale já ho znám, znám ho. (Max potřese hlavou) Tohle je úplně poprvé, kdy k někomu cítím něco takového. Miluju ho a jestli ho ztratím, tak už k čertu nevím, co tady pohledávám. Ty máš Liz, Michael má Mariu. Tohle je poprvé, kdy mám někoho i já. Max: Isabel, a co když se vy dva za tři nebo za šest měsíců rozejdete? Isabel: Nerozejdeme. Max: Jak to můžeš vědět? Isabel: Jak jsi věděl, že to můžeš říct Liz? Prostě to vím. Max: Zrovna teď si nejsem jistý, jestli to byl dobrý nápad říkat Liz pravdu. Změnilo jí to celý život. Isabel: Ať jí to změnilo život nebo ne, pořád máte jeden druhého. Copak to není to nejdůležitější? Max: Mysli na Jesseho, Isabel. Když Alex zemřel, dohodli jsme se, že už to nikomu neřekneme, protože jsme nechtěli riskovat život nikoho dalšího. V té chvíli, kdy to řekneš Jessemu, jeho život se změní… navždycky. Stane se součástí tajemství, aniž by se o to prosil. Nemůžeš mu to říct, Isabel. Už kvůli němu samotnému. {Slyšíme zvuk porážených kuželek. Michael s Mariou sedí u stolu v restauraci vedle kuželkárny. Maria vypadá znuděně, Michael soustředěně jí.} Maria: Tak tohle jsem zrovna nemyslela. Michael: Myslel jsem, že ti chutná zdejší tuňáková směs. Maria: Jistě, ale když na ni mám chuť. Michael: A na co máš teď chuť? Maria: To je teda otázka! Vypiješ obě ty plechovky teď nebo si mám jednu schovat na potom pro případ, že jsi zapomněl vyprat to povlečení? {Michael přikývne.} Maria: Ty si ze mě utahuješ? Myslíš vůbec na mě? Myslím tím vůbec někdy? Takhle to jde už dva roky a vždycky, když si už myslím, že ti to došlo, tak zjistím, že ne! Michael: Poslouchej - - Zvuk rozhlasu: Majitel fordu festiva ať laskavě zkontroluje svůj vůz na parkovišti. Nechal rozsvícená světla. Michael: (Nasadí bolestivý výraz) Hned se vrátím. {Michael odejde.} {Jesse a Isabel jdou do restaurace, Isabel se chvěje.} Jesse: Není ti zima? Isabel: Je. Jesse: Vezmi si tohle. {Jesse podává Isabel svoje sako, pomáhá jí ho obléct.} Isabel: Díky. Jesse: Není zač. Půjdu se podívat, jestli je volný nějaký stůl. Hned jsem zpátky. Isabel: Dík. {Jesse odchází, Isabel náhodou najde v kapse saka krabičku se snubním prstenem. Honem ji schová zpátky, neboť se už vrací Jesse.} Jesse: Museli bychom čekat 40 minut. Dneska je nějaká akce - kung pao stojí jen dolar padesát. Takže, nedaleko je jedna restaurace, kam jsem chtěl zajít… Isabel: Fajn. Jesse: No, a je francouzská. Isabel: (Překvapeně) Co? Jesse: Jmenuje se Eiffel, stejně jako ta věž. Je to jen kousek odsud, můžeme jít pěšky. Jsi v pořádku? Isabel: Jistě. Pojďme. {Zpátky v restauraci u kuželkárny. Michael opět jí, Maria ho znuděně pozoruje.} Michael: Chceš ještě něco? Maria: Jo. Michael: Co? Maria: Nic z tohohle. Hlas z rozhlasu: Prosím, pozor. Majitel vozu ford festiva ať laskavě zkontroluje svůj vůz. Má otevřený kufr a je vidět spodek. Michael: (Usměje se) Hned se vrátím. Maria: Kam jdeš teď? Michael: Přímo za nosem. Myslím, že mám nějakou infekci močového měchýře nebo co. {Michael se v kuželkárně setkává se svými přáteli, kteří mu navlékají dres.} Michael: Tobě je vidět spodek, frajere? Fly: Tak chceš vyhrát nebo ne? Michael: Ale jo. Monk: Jak jde rande? Michael: Budu mít štěstí, jestli se mnou ještě vůbec někdy promluví. {Michael se v kuželkárně posadí vedle Kylea, aby si mohl nazout boty.} Kyle: (K Michaelovi, drží v náručí koule) Ty jsou tvoje? Michael: Ahoj. Jak to jde? Kyle: Prohráváte. Michael: No fajn. Fly: Poslední hod, kámo. Jestli se ti povede, vyhrajeme. Kyle: Mluvíš, jako kdyby se to fakt mělo stát. Fly: Nedívej se tam. Nepotřebuješ poslouchat takový rádoby psychologický žvásty. Steve: Ale i když to pokazíš, pořád budeš náš miláček. Michael: (Vezme si kouli) Dík. Kyle: Hej, hej. (Jenom k Michaelovi) Pamatuj, že tady není vhodné místo na žádné mimozemské legrácky. Michael: (Sykne) Hej! Ustup. {Michaelovi se hod podaří, jeho přátelé jsou nadšeni a gratulují mu. Michael se otočí a uvidí za sebou stát Mariu.} Michael: Víš, špatně jsem si to domluvil, slíbil jsem klukům, že půjdu s nima, a potom jsem to slíbil i tobě… Maria: Sklapni. Michael: Mario - - Maria: Sklapni. Chci ti něco říct. Michael: Poslouchám. Maria: Dobře. Onehdy v Crashdown Café, když jsi tam byl s nima, tak přišla Isabel a zeptala se na něco, na co jsem se rozhodla v tu chvíli neodpovědět. Zeptala se, jestli se směješ. A ty ses vážně smál. A já žárlila, protože já prostě - - ty se nikdy nesměješ se mnou tak jako s nima. Michael: Ale směju. Maria: Ne, tak ne. Nikdy předtím jsem tě neslyšela se tak smát. Něco se stalo. Je důležité, že máš přátele. {Maria se usměje.} Michael: Ty mě mateš. Maria: Jsem hloupá, že jsem tě chtěla celého jenom pro sebe. Nebylo to správné. Nikdy předtím jsem tě neviděla tak šťastného a já chci, abys byl šťastný. Miluju tě. Michael: Takže je to v pořádku? Maria: Jo, je to v pořádku. Doufám, že si teď uvědomuješ, že mě musíš někam vzít, abys mi vynahradil tu tuňákovou směs. {Maria s Michaelem se obejmou a políbí.} {Liz vejde do svého pokoje, kde na ni čeká její matka.} Liz: Ahoj, mami. Paní Parkerová: Myslíš, že existuje něco, co bys mohla udělat nebo vymyslet, na co jsem nepřišla i já? Liz: Cože? Paní Parkerová: Jestli se chceš dnes večer někam nenápadně vytratit, měla bys aspoň zůstat někde poblíž domova. Prosím. Liz: Dobře. Paní Parkerová: Jistě? Liz: Jo. Ví o tom táta? Paní Parkerová: Zrovna teď nepotřebuje slyšet něco takového. {Paní Parkerová vstane.} Liz: Je v pořádku? Paní Parkerová: Ne. Prožívá si svoje vlastní peklo. Liz: Kvůli mně? Paní Parkerová: Ne. Kvůli sobě. Liz: Mami, řekni mi, prosím tě, co se děje. {Paní Parkerová je už na odchodu, ale zarazí se a vrátí se.} Paní Parkerová: Pojď sem. (Paní Parkerová a Liz se posadí vedle sebe) Když bylo tvému otci sedmnáct, byly s ním jenom problémy - - byl to prostě darebák, jak říkali moji rodiče. Kouřil, pil, vykrádal cizí byty… Měl přítelkyni… přede mnou. Moc ji miloval a ona na něj byla strašně hodná. Všichni si mysleli, že spolu zůstanou. Liz: Ale nezůstali. {Paní Parkerová zavrtí hlavou.} Paní Parkerová: Psal pro ni nádherné básně. Liz: Tak co se stalo? Paní Parkerová: Tvůj táta řídil. Byl opilý. Měli nehodu, ona zahynula. Zlato, on si to nikdy neodpustil a myslím, že si to ani nikdy neodpustí. Teď je úplně bez sebe, že by mohl zase ztratit člověka, kterého miluje ze všech nejvíc na světě. {Isabel mluví na toaletě s Alexem, zatímco Jesse na ni čeká v restauraci.} Alex: A co řekneš? Isabel: Nechci mu zkazit život. Alex: Můj život jsi nezkazila, Isabel. To tys mě přivedla k životu. Isabel: A taky jsem tě zabila. Alex: Ale ne, nezabila jsi mě, Isabel. Stejně tak jsi nezabila Granta. My jsme oběti nešťastné shody okolností. To je všechno. A ty musíš odpustit sama sobě. Isabel: Já to nedokážu. Alex: No, já ti odpouštím a jelikož jsem tvou součástí, už sis odpustila. {Liz přichází do restaurace za svým otcem, který sedí u stolu a zabývá se účetnictvím.} Liz: Potřebuješ s tím pomoct? Pan Parker: (Překvapeně) Díky. {Liz se posadí naproti panu Parkerovi.} Liz: Nemáš nějaké básničky, které bych si mohla přečíst? Pan Parker: (Vzhlédne) Cože? Liz: Básničky. Tvoje básně. Chtěla bych si aspoň jednu přečíst. Pan Parker: Já… hm… vyhodil jsem je. Je to už dlouho. Liz: Možná bys mohl napsat nějakou novou. Nemyslela jsem to vážně, když jsem řekla, že tě nenávidím, tati. Pan Parker: (Dojatě) Ty jsi ta báseň, Liz. Ty jsi ta báseň. {Pan Parker a Liz se na sebe podívají a pousmějí se.} {Isabel a Jesse spolu večeří v restauraci.} Jesse: Isabel - - Isabel: (Netrpělivě) Ano? Jesse: No, dost těžko se mi to říká. {Jesse se napije.} Isabel: Poslouchám. Jesse: Já už takhle dál nemůžu. Isabel: Nemůžeš co? Jesse: Být s tebou takhle. Nemůžu. Nemůžu! Jasné? A - - a - - existují věci, které ty nechceš. A pak jsou věci, které já chci. Lhali bychom si navzájem - - myslím, že si navzájem lžeme i teď, když předstíráme, že tohle dokážeme nějak překonat, ať už je to cokoli… Dává to nějaký smysl? Isabel: Už se mnou nechceš být. Ale co - - co je potom tohle? {Isabel vytáhne snubní prsten z Jesseho kapsy.} Jesse: Odkud to máš? Isabel: Bylo to ve tvém saku. Doufám, že teď zbaběle necouvneš. Jesse: Couvnout? Co - - ale ne. Isabel, ten prsten patří mé matce. Požádala mě, abych ho zastavil, protože potřebujeme zaplatit nějaký dluh, tak jsem ho vzal k místnímu klenotníkovi, ale - - prostě jsem to nedokázal, takže - - Isabel: (Zděšeně si rukou zakryje ústa) Panebože. Co se to se mnou děje? Jesse: Tys ho našla v mé kapse, když jsi na mě venku čekala? Isabel: (Směje se do dlaní) Já jsem tak hloupá. Bože, já jsem tak hloupá! Jesse: Aha, ty sis myslela, že se chystám - - {Jesse a Isabel se úlevně smějí.} Jesse: Tak už se nedivím, že jsi byla tak bledá. Isabel: Ještě nikdy, nikdy jsem se necítila tak hloupě. No, myslím, že je to úleva, co? Jesse: Myslíš? Isabel: Myslím, že ano. Jesse: No dobře. Oba jsme tady, abychom vyložili karty na stůl, je to tak? {Isabel kývne.} Jesse: Měla jsi pravdu… v devětadevadesáti procentech z toho, co jsi mi řekla, než ses se mnou rozešla. Jestli zůstanu tady v Roswellu místo toho, abych si budoval svou právnickou kariéru, až do konce života toho budu litovat. Je to pravda. Zůstával jsem tady těch několik uplynulých měsíců kvůli tobě. Ale v jednom jsi pravdu neměla. A to v tom, že budu žít klidně kdekoli a dělat cokoli, pokud by to znamenalo, že budu s tebou. Isabel, nikdy jsem nepotkal nikoho jako ty a k nikomu jsem necítil nic podobného jako k tobě. A tak, Bůh mi pomoz, ale teď… (Vezme Isabel za ruce) Isabel Evansová… vezmeš si mě? Isabel: (Se slzami v očích) Jesse, já - - já nemůžu. Opravdu, opravdu strašně chci. Chci, ale nemůžu. Jesse: Ale… Isabel. Je mi to tak líto. Jesse: (Zklamaně) Ne. To je v pořádku. Jen se prostě… cítím… skutečně… hloupě. Isabel: To jsem vážně nechtěla. Jesse: Já - - myslím, že bych měl jít. Sbohem, Isabel. {Jesse vstane od stolu a odejde.} Alex: Běž. Běž za ním. Isabel: Nemůžu. Alex: Isabel, podívej se na sebe, co děláš. Uzavíráš se, přestáváš opravdu žít. Sedíš - - sedíš tu u stolu úplně sama. Já tady ve skutečnosti nejsem. Musíš jít dál. Musíš překonat to, co se stalo se mnou, a musíš to udělat teď hned. {Isabel a Alex se na sebe dívají.} Isabel: Jestli budu mít někdy syna, bude se jmenovat Alex. Alex: No teda, to je opravdu… díky… (Oba se usmějí) A teď už běž! {Isabel vstává, vrazí do číšníka a málem převrhne stůl.} Isabel: (K číšníkovi) Omlouvám se. Moc se omlouvám. {Isabel vyběhne ven z restaurace, rozběhne se za Jessem, zlomí si podpatek, sundá si obě boty a nakonec Jesseho doběhne.} Isabel: Bože, Jesse. No dobře. Dobře! Jesse: Cože? Isabel: Dobře! Dobře! Jesse: Dobře co? Isabel: Chci si tě vzít. Jesse: Isabel… Isabel: Takže pokud si nebereš moc osobně, že jsem tě prostě přinutila mě požádat o ruku a potom řekla ne, chci si tě vzít, protože jsem nikdy nikoho nemilovala tak, jako miluju tebe, protože jsem mladá a protože o mě všechno nevíš, ale dozvíš se… nakonec - - {Jesse a Isabel se hladí navzájem po tváři.} Isabel: Jesse, tak řekneš už konečně něco? Jesse: Chci se jen zeptat, jestli tě můžu konečně políbit na veřejnosti? Isabel: Prosím. {Isabel a Jesse se líbají.} Jesse: Miluju tě, Isabel. {Alex přihlíží, jak se líbají. Usměje se, zamává Isabel a zmizí.} Isabel: (S úsměvem) Já tě taky miluju, Jesse.