================================ .: Roswell: Portál Fanoušků :. - http://www.roswell-serial.cz - ================================ ::MONSTERS:: ::PŘÍŠERY:: ================================ Přepis: Dagmarečka ================================ Maria jede v autě a zpívá si Genie in A Bottle od Christiny Aguilery. Uvidí stát Isabel na straně silnice, kde se ji porouchalo auto. ISABEL (když uvidí Marii): „Samozřejmě.“ MARIA: „Vracíš se domů?“ Maria se podívá na malou kosmickou loď na odtahováku. „Teda, chceš svést?“ Isabel se na ni na chvíli dívá a pak nastoupí ISABEL: „Nemáš klimatizaci?“ MARIA: „Je zapnutá!“ Isabel použije svou moc a klimatizaci zpraví. „Co to děláš?“ ISABEL: „Trocha komfortu neuškodí.“ MARIA: „To je moje auto!“ ISABEL: „Jak chceš. Jaký je to ročník?“ MARIA: „92“ ISABEL: „Rádio je na nic.“ Isabel znovu použije svou moc k opravě rádia. MARIA: „Oh, můj Bože.“ ISABEL: „Chtěla jsem pomoct.“ Isabel si všimne malého mimozemšťana jako přívěsek na Mariiných klíčích. MARIA: „Máma dělá klíčenky. Řeknu ji, aby přestala.“ ISABEL: „Moje se taky zajímá hloupostmi. Jako každé matky.“ MARIA: „Ví to?“ ISABEL: „Že dělá hlouposti?“ MARIA: „Že ty a Max jste…“ ISABEL: „Příšery z vesmíru, kteří dělají z lidí pokusné králíky?“ Maria na ní zírá v šoku a pak, když se znovu podívá před sebe, rychle šlápne na brzdu, ale přesto narazí do auta před nimi. MARIA: „Oh, můj Bože. Oh, můj Bože.“ Maria si všimne, že narazila do auta šerifa Valentiho. ISABEL: „Oh, můj Bože.“ Valenti přijde k oknu Marii. VALENTI: „Dámy.“ ÚVODNÍ TITULKY TOPOLSKÁ: „Co nám přinese budoucnost? Předtím na tyto otázky hledal člověk odpovědi ve hvězdách. Dnes máme víc vědecké způsoby. Jaká bude vaše budoucnost. S koncem století se všechny oči otočily k vám. Před vámi stojí tolik možností. Chci vám pomoct najít pro vás tu ideální cestu. Nejdůležitější je dobrá příprava. Je těžké být někým důležitým, předtím než o tom sníme.“ MARIA (k Liz): „Ulehčím ji práci.“ Ukazuje prsty na spolužáky a přiděluje jim různé profese. HLAS: „Poslouchajíc Topolskou, jsem si uvědomila, že se nebojím o svou budoucnost, ale o přítomnost.“ TOPOLSKÁ: „Během nejbližších dnů, budete jednotlivě chodit do mé kanceláře na rozhovory. Vaše odpovědi na otázky nám ukáží směr, ve kterém se cítíte nejlíp. A tím mi pomůžete zjistit, kdo jste.“ Liz a Maria jdou po chodbě. LIZ: „Určitě to není nic velkého?“ MARIA: „Ne, jen obyčejný náraz. Nedělej si starosti. Ale nestalo by se to, kdyby si se mnou Isabel nehrála. Začala dělat nějaký triky. Zapla zničenou klimatizaci.“ LIZ: „Musela jsi ji něčím naštvat.“ MARIA: „Myslela jsem si, že ji svezu a zkusím pokecat. Ale jak mluvit s někým, kdo se mě pořád snaží vystrašit.“ LIZ: „Poprosím Maxe, aby si s ní promluvil. Ale musíme se snažit nad sebou ovládat.“ MARIA: „Já se ovládám, úplně.“ Uvidí plakát s mimozemšťanem a Liz ho strhne. V kanceláři Topolské. TOPOLSKÁ: „Kým chceš být v budoucnu?“ KAMARÁDKA LIZ: „Nevolnicí Brada Pitta.“ KYLE: „Levé křídlo Houston Astro.“ KLUK: „Kytarista v Metallice.“ ALEX: „Zajímavá otázka. Vždycky od ní začínáte?“ ISABEL: „Modelka.“ MARIA: „Jako, kdybych měla nějaké dovednosti.“ LIZ: „Biologem. Nejlíp na Harvardu.“ TOPOLSKÁ: „Kde si myslíš, že najdeš práci?“ KAMARÁDKA LIZ: „V mlékárně.“ KYLE: „v Houston Astro.“ ISABEL: „Obvykle uskutečňuju, co chci.“ ALEX: „Skvělé pokračování. Velmi dobrý postup.“ MARIA: „A kdo to může vědět.“ KLUK: „Ve videopůjčovně.“ TOPOLSKÁ: „A teď mi řekni, která postava z obrázku, ti sebe nejvíc připomíná a co dělá.“ KYLE: „Král džungle.“ ISABEL: „Nemám ráda společenské hry.“ ALEX: „Držím deštník. A vy jste kde?“ MARIA: „Možná něco jiného.“ MAX: „Asi ten, kdo se schovává za stromem. Dělám si srandu.“ TOPOLSKÁ: „Ne, to je zajímavé. Je to těžká pozice. Já jsem se taky chovala za stromem. Na škole jsem se nutila vyjít z internátu. Po třech letech jsem si uvědomila, že to nebyl skutečný život. Nebylo lehké to změnit, ale nakonec jsem vyšla na svět.“ MAX: „Ale stálo to za to.“ TOPOLSKÁ: „Jo.“ MAX: „Vyjít zza stromu?“ TOPOLSKÁ: „Jo. Začínáš pomalu. Řekneš si ‚Dnes ukážu jen kousíček nohy.‘“ MAX: „A co jste udělala?“ TOPOLSKÁ: „Zašla jsem za klukem, který se mi líbil.“ Zazvoní a Max odejde. Topolská napíše vedle jeho jméno „má tajemství“ Na chodbě. Max čeká za rohem, zatímco Liz mluví s nějakými kamarádkami. MAX: „Ahoj.“ LIZ: „Ahoj.“ MAX: „Jak se máš?“ LIZ: „Fajn.“ MAX: „To je fajn.“ Cítí se trochu trapně, protože neví, co říct. LIZ: „Maxi, je všechno v pořádku?“ MAX: „Jo, jen jsem tě chtěl pozdravit. Vyšel jsem na chvíli zza svého stromu.“ LIZ: „Jakého stromu?“ MAX: „To je jedno.“ LIZ: „Maxi, víš, co se stalo mezi Isabel a Marií.“ MAX: „Slyšel jsem.“ LIZ: „Slíbila jsem Marií, že se ti o tom zmíním. Stala se taková…“ MAX: „Nervózní?“ LIZ: „Ne.“ MAX: „Protože Isabel dokáže znervóznět.“ LIZ: „Prý dělala nějaké divné věci v jejím autě. Promluv si s ní, dokud nebude pozdě.“ MAX: „Fajn.“ LIZ: „Měla jsem takový dojem, že jsi mi chtěl říct něco jiného.“ MAX: „Ne.“ LIZ: „Fajn, Maxi. Ahoj.“ Max, Michael a Isabel spolu obědvají. ISABEL: „Maria nás nakonec prozradí.“ MAX: „Nemohla bys být na ní milejší?“ ISABEL: „Ne.“ MICHAEL: „Lidi se dívají na filmy, kde zlí zelení mimozemšťani zabíjejí pozemšťany. Ještě chvíli a pomyslí si, že takoví opravdu jsme. ISABEL: „Takový vzhled by mohl být na naší straně. Měli byste ji přestrašit. Ať se bojí i našich stínů. Že jo Michael?!“ MICHAEL: „A co kdybychom ji zabili. Dělám si srandu.“ Michael vytáhne před něho klíč. MAX: „Schovej ten klíč.“ MICHAEL: „Taky bys to chtěl vědět. Zajímavé, které dveře otevírá. Přiznej si to, taky o tom myslíš.“ ISABEL: „Přestaň s tím klíčem. Klíč nic neznamená.“ MICHAEL: „Jestli jo, tak proč jsem měl vizi?!“ ISABEL: „Protože myslíš jen na to.Je to jen obyčejný klíč.“ MAX: „Kde by nás mohl zavést?“ MICHAEL: „Šerif ho schoval před agenty. Musí to být něco důležitého. Možná patřil té mrtvole z 59.“ ISABEL: „Hledáš jehlu v kupce sena.“ MICHAEL: „Vím, ale měli bychom najít dveře, které otvírá. Kdo ví, kde nás zavedou. Možná domů. Nemůžeme nechat takovou šanci.“ MAX: „Sám nevím.“ Isabel si všimne Marii, která mluví s kamarádkami. ISABEL: „Co nevidět se prokecne.“ MAX: „Možná si s ní pokus promluvit.“ ISABEL: „A o čem?“ MAX: „Co já vím. Třeba si objednej hranolky.“ Maria zakopne a spadne. Když si všimne, že ji ti tři pozorují, předstírá, že se směje a odejde ISABEL: „To je nemožné.“ MICHAEL: „Je trošku divná.“ V kanceláři Topolské TOPOLSKÁ: „Chceš být vědcem. To je vzrušující. Jsi si tím velmi jistá.“ LIZ: „Jo. Když jsem poprvé vešla do laboratoře, okamžitě jsem věděla…ta vůně. Okamžitě jsem věděla, že jsem doma.“ TOPOLSKÁ: „Ještě něco, kromě vůně tě láká na vědě?“ LIZ: „Svět je jedna velká záhada a věda je jediným způsobem jak jej rozluštit. Najít odpověď na každou otázku. Dělajíc experimenty, člověk nad všechno kontroluje.“ TOPOLSKÁ: „Takže máš ráda autoritu.“ LIZ: „Jo.“ TOPOLSKÁ: „Určitě máš hodně plánu?“ LIZ: „Je třeba mít nějaký plán.“ TOPOLSKÁ: „Možná brát život takový jaký je?“ LIZ: „To ne.“ TOPOLSKÁ: „Někdy nemáme na vybranou.“ Liz mluví se zaměstnanci v Crashdown LIZ: „Posledně bylo hodně zmatků s tím, kdo a kdy má směnu. Tenhle graf nám řekne, čeho se máme držet. Zaznamenávajíc na něm všechny změny, vyhneme se blázinci. Nějaké otázky?“ ZAMĚSTNANKYNĚ: „Můžeme jít domů?“ LIZ: „Jo.“ Všichni odcházejí a Maria jde k Liz. MARIA: „Hezký barvy.“ LIZ: „Díky.“ Maria jde ke dveřím, ale okamžitě se jde od nich. MARIA: „Víš co? Ty běž k zákazníkům a já vyhodím smetí.“ LIZ: „Mario!“ MARIA: „Sedí tam.“ LIZ: „Kdo?“ MARIA: „Královna Amidala!“ LIZ: „Mario, uklidni se. Ovládej se.“ MARIA (k sobě): „Snažím se. (k Liz) Nemůžu. Musím se ti k něčemu přiznat. Žiju ve strachu před ní. Bojím se, že každá chvíle může být tou poslední. Omlouvám se, ale…“ LIZ: „Vypadá to, že teď jsme na sebe odkázáni. Snaž se s ní spřátelit.“ MARIA: „Fajn, dobře. Jedna velká rodina.“ LIZ: „Podaří se ti to.“ Maria jde zpátky ke stolům. MARIA: „Ahoj.“ ISABEL: „Ahoj.“ MARIA: „Tak.“ ISABEL: „Tak…Co takhle hranolky.“ MARIA: „Hranolky. Skvělá volba.“ ISABEL: „Opravdu.“ Vejde Valenti. VALENTI: „Prosil bych kolu.“ Maria se na něho nervózně podívá. „Máte tu kolu, ne?!“ MARIA: „Jo, jasně. S sebou?“ VALENTI: „Jo.“ Rozhlídne se po restauraci a uvidí Isabel. MARIA: „Můžu vám ještě něco říct? Teda nabídnout, šerife?“ VALENTI: „Vlastně bych potřeboval znát číslo pojištění.“ MARIA: „Jasně.“ VALENTI: „Kvůli té nehodě.“ Všimne si, že se Maria chová nervózně. „Jsi v pořádku?“ MARIA: „Jo. Úplně skvěle.“ VALENTI: Nakloní se k ní. „Mým úkolem je tě chránit. Od všeho. Rozumíš?“ LIZ: „Myslím, že by ses měla konečně postarat o ty odpadky a já šerifa obsloužím.“ VALENTI: „Zbytek si nech.“ Maria sama obsluhuje v restauraci a má hodně práce. Vejde Max. MATKA: Matka běží za svým synem, který pobíhá všude kolem a míří svou hračkou na Mariu. „Corey! Přestaň, jinak nepůjdem do muzea.“ COREY: „Zabiju všechny mimozemšťany.“ Míří na Maxe. MARIA: „Liz tady není a jestli by byla, tak bych ji zabila.“ MAX: „Přišel jsem tě pozdravit.“ MATKA: „Doufám, že v tom Ufo Centru není nic strašného?“ MAX: „Upřímně, ještě jsem tam nebyl.“ MARIA: „Přece mimozemšťani neexistují.“ COREY: „A v menu říkají něco jiného.“ Matka s dítětem odcházejí. MAX: „Je všechno v pořádku?“ MARIA: „A nevypadám na to?“ MAX: „Nevrátila jsi ji deset dolarů.“ MARIA: „Oh, můj Bože. Nemůžu odejít, jsem tady sama.“ MAX: „V klidu, zanesu ji to.“ MARIA: „Mohl bys?!“ MAX: „Jasně.“ MARIA: „Díky.“ Max vejde do Ufo Centra. PRŮVODCE: „4. července 1947 po posledním ohňostroji a snězením svátečního koláče, přiletěli. Pravděpodobně tady byli častými návštěvníky, ale té noci se jim něco nepovedlo. A tím pádem jeden, někteří tvrdí, že i více kosmických lodí se rozbilo na naší planetě, začínajíc na naší planetě největšímu úkrytu v historii lidstva. V Roswellu ještě žijí lidé, kteří viděli na sousedních polích kousky divného metalu, pokrytého hieroglyfy. Někteří přiznávali na smrtelné posteli, že se účastnili pitvy mimozemšťanů. Snažili se je zastrašit. Přestavte si, jaké je žít, skrývajíc strašné tajemství, které nemůžete svěřit svým nejbližším ze strachu o jejich život. Máte nějaké otázky?“ TURISTA: „Slyšel jsem, že po nehodě mimozemšťané žili a že na nich různě experimentovali.“ PRŮVODCE: „Existuje hodně dohadů.“ TURISTA 2: „Vrátili se někdy pro ty, kteří tady zůstali?“ PRŮVODCE: „Od té noci, byla mnohokrát spatřena kosmická loď. Rozhodněte se sami.“ MAX: „A co rok 59.“ PRŮVODCE: „Kdo to řekl?“ Dívá se všude, ale Max neřekne, že se ptal. „Pokračujme. Dokumentární část naší návštěvy.“ Skupina turistů jde do dalšího pokoje. Max si všimne rozřezané mimozemšťanské figuríny. Pak se znovu připojí ke skupině a Corey k němu přiběhne a střílí na něj svou hračkou. COREY: „Zabiju všechny mimozemšťany.“ MATKA: „Mám tě přerazit.“ MAX: „Zapomněla jste zbytek v restauraci.“ MATKA: „Děkuju. Jdeme domů.“ PRŮVODCE: Jde k Maxovi „Co víš o 59?“ MAX: „A je něco, co jde vědět?“ PRŮVODCE: „Přijď zítra, promluvíme si.“ TURISTA: „Nezaclánějte.“ PRŮVODCE: „Zítra. Mám něco, co tě bude zajímat.“ DOKUMENT: „Do dnes se neví, co se stalo s tvory se zřícené lodi.“ V pokoji Maxe. Max se dívá na hvězdy přes okno. ISABEL: „Hledáš něco?“ MAX: „A co když opravdu je tam někde někdo, kdo na nás čeká. Víš, jako jiní rodiče. Nikdy jsme o tom nemluvili. Myslela jsi na taky na to?“ ISABEL: „Každý den.“ MAX: „Možná bychom to mohli zjistit. Možná někdo zná odpověď.“ ISABEL: „Asi bych se bála. Jestli myslíš ten klíč, tak víš, že s tím nemůžeme nic udělat.“ MAX: „Vždycky jsme si dávali pozor. Dívali jsme se za sebe, nikdy jsme se nedostávali do problémů, ale do předu se také neposouváme. Stojíme na místě. Nevím, jestli chci pořád tak zůstat.“ ISABEL: „Myslíš na to kvůli klíče nebo Liz?“ MAX: „Nevím.“ ISABEL: „Riskovali jsme už tím, že jsme jim to řekli.“ MAX: „Já jim věřím.“ ISABEL: „Chceš jim věřit. Taky bych chtěla mít někoho, o kom bych si to mohla myslet. Ale nemůžu. Nemůžeme se odhalit. Dovím se s čím bojujem. Navštívím Mariu.“ MAX: „Jak?“ ISABEL: „Jako obvykle.“ MAX: „Nemůžeš jen tak vlést do lidského snu. Po tvé návštěvě, máma týden nespala.“ ISABEL: „Chci jen něco zkontrolovat.“ MAX: „Isabel.“ ISABEL: „Maxi, bude to krátká návštěva. Dobrou.“ Isabel leží na posteli a dotýká se fotky Marii z ročenky a vstupuje do jejího snu. Sen: Liz a Maria čistí stoly a stěžují si, jaké prasátka jsou lidi. Maria začne křičet, když si všimne Maxe a Isabel se zelenými vlasy a strašnými zohavenými tvářemi. Říká to Liz, ale té připadají normální. Jde pryč a všimne si před sebou skutečnou Isabel. Maria se jí zeptá, co tady dělá a Isabel ji poví, že si s ní chtěla promluvit a když si nemůžou promluvit normálně tak musela navštívit její sen, který ale nemůže nijak změnit. Všimne si Michaela, který sedí za stolem ve smokingu. Maria ji řekne, že když je Michael takhle oblečený, míň se bojí. Isabel se ji zeptá, čeho se míň bojí, ale Maria nestačí odpovědět, protože se Michael změní v monstrum a omotá ji chapadla kolem krku a Maria začne křičet na Valentiho, že mu musí něco říct. Isabel se ji zeptá co a Maria ji poví, že mu musí říct, že jsou hnusné nestvůry z vesmíru. Maria se probudí a spadne z postele. V kanceláři Topolské. TOPOLSKÁ: „Prožíváš teďkom nějaké těžší období?“ MAX: „Ne.“ TOPOLSKÁ: „Některé adoptivní děti prožívají v tvém věku krizi své vlastní identity.“ MAX: „Co to má společného s mou kariérou?“ TOPOLSKÁ: „Chtějíc ti pomoct zjistit, kým chceš být, možná bychom si měli promluvit o tom, kdo jsi. Jsi skvělým žákem, myslel jsi o vysoké.“ MAX: „Je na to trochu brzy.“ TOPOLSKÁ: „Dva roky. To je podle tebe dlouho?“ MAX: „Moc ne.“ TOPOLSKÁ: „A v minulosti. Kým jsi chtěl být v takových 5 letech?“ Max vypadá trochu nervózně. TOPOLSKÁ: „Nepamatuješ si na nic, co se stalo před adopcí.“ MAX: „Co to má společného s mou budoucností?“ TOPOLSKÁ: „Někdy, je těžké myslet o tom co bude, nevědíc nic o tom, co bylo. Ufo Centrum Max vejde a dívá se na kolem. Jedna figurína mimozemšťana se pohne. Pak si Max všimne průvodce, jak pohybuje hlavou figuríny. MAX: „Promiňte.“ PRŮVODCE: „Zavíráme.“ MAX: „To jsem já, Max Evans. Byl jsem tu včera.“ PRŮVODCE: „Myslel jsem si, že nepřijdeš.“ MAX: „Byl jsem ve škole.“ PRŮVODCE: „Nevymýšlej si. Co víš o roku 59?“ MAX: „Vypadalo to, že vy jste mi chtěl něco ukázat.“ PRŮVODCE: „Tak takhle začínáš. Chci ti ukázat důkaz, že mimozemšťané jsou na zemi.“ Ukazuje Maxi fotografii „Ten kluk vedle stínu mimozemšťana, to jsem já. Tak blízko. A teď ty. Co víš o 59?“ MAX: „Prý přiletěli na zmrzlinu.“ PRŮVODCE: „Sakra, myslel jsem, že něco máš. V tvých očích vidím, že jsi jeden z nás. Mohl by ses mi hodit. Práce je hodně, ale pomysli si jaká cena nás čeká, když odhalíme tajemství. Nekouříš?“ MAX: „Ne.“ PRŮVODCE: „Dobře. Můj archív by mohl odejít z dýmem. Nejrozsáhlejší kolekce faktů o setkání s ufo. Tam.“ MAX: „Informace o setkáních?“ PRŮVODCE: „Muzeum je past pro turisty, ale každý vydělaný cent jde na výzkum. Za těmito dveřmi je všechno, co bys chtěl vědět o ufo.“ MAX: „Všichni mají k němu přístup?“ PRŮVODCE: „Jsi víc hladový než jsem si myslel. Připomínáš mi sebe, když jsem byl v tvém věku. Od té chvíle, jsem trávil veškerý čas hledajíc mimozemšťany. Jednoho dne budu stát tváří v tvář s jedním z nich a řeknu mu ‚Neříkal jsem to!‘ Co si myslíš o mojí nabídce?“ V Crashdown Isabel jí a Maria zatím pracuje u stolu, připomínajíc Marii sen a říká. ISABEL: „Někteří lidi jsou fakt prasátka.“ Maria je překvapená, což Isabel rozesměje. Maria upustí tác a všimne si Valentiho, který sedí na stejném místě, jak v jejím snu. MARIA: „Šerife, co tady děláte?“ VALENTI: „Zachutnala mi kola a tak jsem se rozhodl tady posnídat. Chtěla bys mi něco říct?“ MARIA: „Ne.“ VALENTI: „A tam je napsáno, že máte sekanou.“ MARIA: „No jasně, měsíční sekanou.“ VALENTI: „Právě to mi doporučuješ? Asi hodně víš o tom, co se tady děje a tak ti uvěřím.“ MARIA: „Takže sekanou…sebou?“ VALENTI: „Ne s ním ji tady. A ještě k tomu, pojišťovna uhradí všechny škody. Je dobré mít na své straně tak dobrou instituci. A co krk?“ MARIA: „Můj krk?“ VALENTI: „Pěkně sis asi ublížila.“ MARIA: „Ach, to nic velkého.“ VALENTI: „Poslední dobou se ti stávají nehody. Co kdybys přišla do mé kanceláře zítra ve stejnou dobu a promluvíme si.“ MARIA: „Dobře.“ VALENTI: „A sekanou si vezmu sebou.“ Hodina biologie UČITELKA: „Nic se nemůže rovnat se vnitřní sílou. Následkem tepla se molekuly rozšiřují a chlad je spojuje. Dokonce i reagují na sebe.“ MAX: „Pomůžu ti, ale čekám to samé.“ LIZ: „Fajn.“ Max shodí nějaké knížky na zem a oni se pro ně shýbají dolů MAX: „Vím, že to všechno je divné a udržení toho v tajemství těžké.“ LIZ: „Nikdy bych vás neprozradila.“ MAX: „Věřím ti, ale Maria…“ LIZ: „Určitě ji můžete věřit. Je jak kněz po zpovědi.“ MAX: „A myslíš si, že zítra nic neřekne u Valentiho.“ LIZ: „Jsem si jistá.“ MAX: „Trochu se bojím. Ona mi jen připadá taková…napjatá.“ LIZ: „To je jen na venek. Jinak, Maria je velmi…“ MAX: „Klidná.“ LIZ: „Možná ne klidná, to je něco víc. Maxi, Maria je mou nejlepší kamarádkou a nic neřekne. Jsem si jistá.“ MAX: „To je nejdůležitější.“ LIZ: „Vím. Bojíš se zbytečně. Bude to fajn. Slibuju.“ Kancelář Topolské TOPOLSKÁ: „Určitě jsi zvědavá, jak dopadly výsledky.“ KAMARÁDKA LIZ: „Spisovatelka. Super.“ KYLE: „Policista. To je nějaký vtip?“ ALEX: „Psycholog. A vy jste začínala jak?“ KLUK: „Videopůjčovna. Můj sen.“ TOPOLSKÁ: „Myslíš, že se znáš dobře.“ ISABEL: „Velmi dobře.“ TOPOLSKÁ: „Tak tě asi výsledek z počítače překvapí. Řekla jsi, že chceš být modelkou.“ ISABEL: „A co?“ TOPOSLKÁ: „Divná kariéra pro člověka, který rodinu má na prvním místě.“ ISABEL: „ Nikdy jsem nevěřila počítačům.“ TOPOLSKÁ: „Přemýšlej o tom, co je pro tebe nejdůležitější. A nezapomeň na to, že není nic zlého na tom, že se chce být normální.“ V Crashdown LIZ: „Narazila si do auta, ztratila si vědomí a nepamatuješ si, co se dělo pak. Dejme tomu, že jsem Valenti. Co jsi viděla na parkovišti?“ MARIA: „Nic.“ LIZ: „A odkud se vzal ten otisk na tvém těle?“ MARIA: „Byla jsem v bezvědomí.“ LIZ: „Fajn.“ MARIA: „Ne, není to fajn. To je nějaký cirkus. Šerif není hloupý, vytáhne ze mě pravdu a to by možná bylo nejlepší. Nakonec, je to otec Kylea. Řekl, že nás bude chránit.“ LIZ: „Chránit před Maxem, Michaelem a Isabel.“ MARIA: „Možná, nevím. Nechci se pořád kontrolovat. Nejsem ty. Udělám to, co si myslím, že je správné.“ Opravna Maria čeká na svoje auto. Isabel a její máma přijedou a Maria sleduje jejich objetí předtím než Isabel vystoupí. PANÍ EVANSOVÁ: „Měj se fajn. Zavolej mi.“ ISABEL: „Jo.“ Isabel jde k Marii a tiše se na sebe dívají MECHANIK (k Marii): „Nárazník a přední světlo jsem opravil.“ K Isabel „Opravil jsem i chladící zařízení.“ K oběma „Všechno je hotovo.“ Střední škola MICHAEL: „Co tím myslíš nervózní?“ LIZ: „Nevím. Prostě byla nervózní.“ MAX: „Jak moc?“ MICHAEL: „Sesype se?“ LIZ: „Nevím, co mu řekne. Ničeho už si nejsem jistá.“ MICHAEL: „Ty nejsi…to je skvělé.“ Michael odchází. LIZ: „Maxi, odpusť mi. Neměla jsem ji nic říkat.“ MAX: „Věříš ji, to je normální.“ LIZ: „Proč jsi mi o tom řekl?“ MAX: „To taky bylo normální.“ LIZ: „Minule jsi říkal něco o nějakém stromu.“ MAX: „Někdo mi poradil, abych se za ním přestal schovávat.“ LIZ: „Vzal sis tu radu k srdci?“ MAX: „Myslím, že jo.“ V kanceláři Valentiho VALENTI: „Čeho se bojíte?“ MARIA: „Hodně věcí.“ VALENTI: „Víte, co si myslím? Někdo vás ovládá a straší. Mám pravdu? Chci vám pomoct, doufám, že o tom víte?! Prosím, řekněte mi, čeho se bojíte. Co jste viděla během festivalu?“ MARIA: „Jen světla aut.“ VALENTI: „Čekal tam někdo na vás?“ MARIA: „Nevím, byla jsem v bezvědomí.“ VALENTI: „Oba víme, proč jsme tady přišli. Přestaňme si lhát. Kdo je Isabel Evansová?“ MARIA: „Kamarádka ze školy.“ VALENTI: „To kvůli ní jsi tak nervózní?“ MARIA: „Nejsem nervózní.“ VALENTI: „Isabel a její bratr…znáš je dobře?“ MARIA: „Moc ne.“ VALENTI: „Je něco co nás spojuje. Nikdy jsem tak opravdu nepoznal svého otce. Byl tady šerifem, asi tak před čtyřiceti lety. Věděla jsi o tom?“ MARIA: „Ne.“ VALENTI: „Silný člověk. Silné ruce. Podle něho mimozemšťani byli skuteční. Hloupost, co? Všichni si to mysleli, ale on byl hodně tvrdohlavý. Nepoddával se a kvůli tomu přišel o práci a rodinu. Nechtěl bych, aby se to stalo jiné rodině v tomhle městě. Je ještě něco co nás spojuje, že?“ Maria začíná plakat. „Oba jsme viděli něco, co nás přinutilo zamyslet se, ptát se. Myslím si, že když se rozdělíme těmi pochybnostmi tak se oba budeme cítit bezpečněji. Isabel Evansová je jen kamarádka?“ MARIA: „Je vyjímečná.“ VALENTI: „Čím je vyjímečná?“ MARIA: „Tím, odkud pochází.“ VALENTI: „A odkud pochází? Odkud všichni pocházejí? Odkud jsou?“ MARIA: Maria se na něho podívá a rozhodne se. „Z velmi příjemné rodiny. A přece jste řekl, že nechcete, aby se další rodina v tomhle městě rozbila, že?“ Maria jede po silnici a zastaví vedle Isabel, které se znovu porouchalo auto. ISABEL: „Jsi sama?“ MARIA: „A vidíš tady ještě někoho?“ ISABEL: „Lhala si.“ MARIA: „Až se kouřilo.“ ISABEL: „Bála jsi se?“ MARIA: „To je přece jasné. Ale náhle jsem si uvědomila, jak se musíš cítit.“ ISABEL: „Vypadáš strašně.“ MARIA: „‘Díky, že jsi mi zachránila zadek, Mario.‘ ‚Není zač, Isabel.‘ Chceš svést?“ Isabel se usměje a nasedne do auta. Ve škole. Isabel a Maria jdou spolu k Michaelovi, Maxovi a Liz, kteří na ně čekají. HLAS: „Moje budoucnost se vždycky malovala v jasných barvách. Nikdy jsem si nemyslela, že mě budou vyslýchat. Ale upřímnost a otevřenost k lidem dělá život zajímavějším. Jako i změna názoru.“ Všichni se na sebe dívají a uvědomují si, že Valentimu nic neřekla. Michael odchází, Max obejme Isabel a odcházejí spolu, Liz se na ně dívá pak se usměje na Mariu, obejme ji a odcházejí spolu.